MALINOWSKI, Adam Ernest

M. studoval ve Francii na École Polytechnique (1834–1836) a na École des Ponts et Chaussées (1836–1838). Roku 1852 získal titul „conducteur embrigadé de 2e classe“ a zahájil svou práci inženýra.
Během svého pobytu v Peru přednášel na „Central de Ingenieros Civiles“ a pracoval na modernizaci mince „Casa de Moneda“ v Limě. Zveřejnil studii o otázkách měny, ve které se zabýval zvláště tématem tzv. zlatého talonu („La moneda en el Perú“, 1856).
Navrhl dekorativní dláždění v Arequipe, jednom z největších a nejhezčích peruánských měst, a dohlížel na stavbu železniční trati Lima-Chorrillos.
V roce 1859 navrhl společně s Mario Alleonem projekt železniční trati, která měla spojit pobřežní města Pisco a Ica a zodpovídal za železnici z přístavu Chimbote až po horskou obec Huaraz (společně s Stephanem Crosbym a D. N. Paddisonem).
V době španělsko peruánského konfliktu ho peruánská vláda pověřila v roce 1866 přípravou plánu obrany přístavu v Callao. Jako ocenění jeho zásluh o obranu nezávislosti Peru byl M. vyznamenán medailí a získal čestné občanství. Později pracoval opět na projektech železničních tratí, m.j. z Pacasmayo do Cajamarca, z Pacasmayo do Guadalupe a z Chiclayo do Lambayeque.
V lednu 1859 předložil peruánské vládě myšlenku odkazující do budoucnosti, „Ferrocarril Central Transandino“ napříč přes Andy. Spojení Limy s regiony Cerro de Pasco a údolím Jauja, bohatými na nerostné suroviny, mělo umožnit v budoucnu prodloužení železniční trati údolím řeky Chanchamoyo až k Amazonii, ležící za Andami, a tím vytvořit spojení s Atlantským oceánem. O deset let později byla realizace tohoto projektu zahájena. Vzhledem ke složité topografii musel M. vymyslet nová řešení. K nim patří koleje položené do serpentin v nejpříkřejších místech úzkého údolí, aby se na relativně krátkých úsecích podstatně získalo na výšce. Tato trať byla považována za jedno z nejvýraznějších děl tehdejšího železničního stavitelství, referoval o něm i anglický časopis „Engineering“.
Jako jeden z prvních zohlednil M. ve svých výpočtech vliv dynamiky dopravních zatížení, tlaku vzduchu, odstředivých sil na zatáčky a odhadoval působení těchto faktorů na pevnost použitých materiálů. Přitom M. předjímal již v roce 1868 kalkulaci sil v prutech příhradoviny, představenou Luigi Cremonem v roce 1872.
Železniční trať disponovala tehdy nejvyšším mostním pilířem 76,8 m a nejvýše položeným tunelem na vrcholovém bodu trasy ve výšce 4768 m s délkou 1173 m a šířkou 4,8 m. Dodnes je jedinou železnicí s normálním rozchodem na světě v této výšce.
Od roku 1886 byl M. činný v „Sociedad Geografica de Lima“. Zpracoval topografické plány a mapy, které později sloužily k určení hranic mezi Peru, Ekvádorem Brazílií.
V roce 1889 získal místo „Directór Interino de la Escuela de Ingenieros Civiles y de Minas“. Jeho práce byla oceněna tím, že byl zvolen předsedou „Instituto Técnico Industrial“ v Limě.