PAULI, Wolfgang Ernst

P. pocházel z pražské židovské rodiny v Čechách usazených Němců. Jeho otec byl Dr. med. Wolfgang Josef P. (1869–1955), od roku 1922 ordinárius a předseda nově zřízeného Institutu pro medicínskou koloidní chemii na Univerzitě Vídeň, který v rámci svého povolání na vídeňské univerzitě roku 1898 přešel ke katolicismu; jeho matkou byla Bertha Camilla Maria, roz. Schütz (1878–1927, sebevražda), spisovatelka a socialisticko-feministicky orientovaná redaktorka Neue Freie Presse. Už ve dvanácti letech údajně P., jehož kmotrem byl známý vídeňský fyzik a filozof Ernst →Mach, opravil na veřejné přednášce početní chybu svého pozdějšího učitele Arnolda Sommerfelda a v 16 letech přečetl a pochopil tehdy ještě obecně neuznávanou Einsteinovu teorii relativity.
Roku 1918 maturoval P. ve Vídni s vyznamenáním a poté studoval v Mnichově u Sommerfelda, kde se mu dostalo úvodu do struktury atomu a základů kvantové teorie. Po jeho první práci, publikované v roce 1919, následoval podrobný kritický článek o teorii relativity, který sám Einstein velmi kladně přijal a který na popud Sommerfelda vyšel později jako samostatná kniha a roku 1956 v novém anglickém vydání.
Roku 1921 promoval P. „summa cum laude“ – jeho dizertace vedla k poznání, že tehdy platná kvantová teorie nebyla správná – a stal se v tom samém roce asistentem Maxe Borna v Göttingenu. Na pozvání Nielse Bohra pak roku 1922 odjel do Kodaně, kde jeho hlavním úkolem bylo objasnit Zeemanův jev, tedy rozštěpení spektrálních čar, ke kterému dochází při působení vnějšího magnetického pole na atomy.
V roce 1923 se P. stal pomocnou vědeckou silou u Wilhelma Lenze na Univerzitě Hamburg a spolupracoval následně s Wernerem Heisenbergem, se kterým se spřátelil v Mnichově, s Bornem a Bohrem na matricové mechanice. V roce 1924 habilitoval a při vstupní přednášce jako soukromý docent vyslovil přesvědčení v rozporu s Bohrem, že mezi elektronovými slupkami a spektrálními čarami Zeemanva efektu musí existovat vzájemné vztahy. Bohr vnímal jako příčinu Zeemanova jevu svébytnost jádra atomu, zatímco P. vedle tří už známých kvantových čísel (rozsah oběžné dráhy, točivý impulz dráhy a její „povolené“ = jedině možné směry) předpokládal ještě neznámou další vlastnost elektronů. Toto čtvrté kvantové číslo bylo v dalších výzkumech identifikováno s autorotací elektronu kolem své osy („spin“). Roku 1925 publikoval P. konečně svůj vylučovací princip, dnes známý také jako Pauliho, podle kterého se v každém energetickém stavu, pokud je tento popsán všemi čtyřmi kvantovými čísly, nenachází více než jeden elektron. Tato teorie, za kterou P. v roce 1945 získal Nobelovu cenu za fyziku, získala výjimečný význam, když bylo zjištěno, že teoretickým určováním počtu obalů a elektronů v obalech lze předpovídat a do periodického systému zařazovat dosud neobjevené prvky.
P. byl roku 1926 jmenován mimořádným univerzitním profesorem a pracoval v Hamburku na výzkumu specifického tepla a elektrické vodivosti atomů. Svým výzkumem magnetických vlastností hmoty položil důležitý základ pozdější fyziky kovů. V doplnění k Erwinu →Schrödingerovi sestavil ne-relativistickou vlnovou rovnici, aby popsal spin elektronu, a roku 1929, když už rok působil jako extraordinárius teoretické fyziky na ETH v Curychu, vytvořil společně s Heisenbergem kvantovou teorii pole, sjednocení Einsteinovy teorie relativity a kvantové teorie. Při zkoumání jader kyslíku (protonů) P. ukázal, že tyto stejně jako elektrony vykazují poločíselný spin a splňují požadavky vylučovacího principu. Na začátku 30. let 20. století P. při práci na problému rozpadu beta zjistil, že energie částic vymrštěných z jader atomů není u různých atomů té samé látky vždy stejná, a vysvětlil mizení části energie emitací druhé částice do elektronu bez jmenovité hmotnosti a bez elektrického náboje, což doplní jeho energii na potřebnou hodnotu. Tato částice, kterou později Enrico Fermi nazval „neutrino“ a jejíž existenci experimentálně prokázali až v roce 1956 Cowan a Reines v Los Alamos (USA), by měla podle P. vzniknout v okamžiku vymrštění z jádra a opět zmizet v atomu po nastalé změně.
V letech 1935–1936 přednášel P. (ve stejné době jako Einstein) jako hostující profesor na Institute for Advanced Studies v Princetonu, New Jersey, poté co už v roce 1931 přednášel jako host na Státní univerzitě Michigan.
Po anexi Rakouska v březnu 1938 dostal P. německý pas, musel se však kvůli svému původu a kvůli emigraci otce, sestry Herthy (1909–1973) a bratrance Felixe obávat o budoucnost, ačkoli nebyl německými úřady oficiálně označen jako „Žid“. Po několika odmítnutích P-ovy žádosti o švýcarské občanství přijal v roce 1940 nové pozvání na princetonský institut a zůstával s neustále prodlužovaným dočasným propuštěním až do roku 1946 v USA. Přednášel navíc jako host v Michiganu (1941) na Univerzitě Purdue (1942), byl přijat to American Physical Society a do American Association for the Advancement of Science. V letech 1945–1947 vydával P. „Physical Review“. Roku 1946 přijal jako nositel Nobelovy ceny americké státní občanství, vrátil se však v tom samém roce zpět do Švýcarska a roku 1949 mu konečně společně se jmenováním řádným profesorem bylo uděleno státní občanství.
P., který je také autorem několika veřejnosti málo známých čistě matematických prací, si ve 20. letech 20. století dopisoval mimo jiné s Moritzem Schlickem, následovníkem →Macha ve Vídni, s vídeňským historikem umění Erwinem Panofskim a německo-židovským historikem náboženství Gerhardem (Gershomem) Scholemem, který roku 1923 emigroval do Palestiny. Především po druhé světové válce se více zabýval mimofyzikálními problémy. Obzvláštní význam při vytváření přírodních zákonů připisoval směřování pozornosti a intuici a hlásil se ke kosmickému řádu, kterému jsou podrobeny jak duše poznávajícího, tak i vnímáním poznané. Velmi ho přitahoval celostní světonázor C. G. Junga. Od roku 1953 vedl P. s Heisenbergem diskuzi o jeho jednotné teorii hmoty („Weltformel“).
Roku 1928 se P. stal členem Švýcarské fyzikální společnosti, na jejíž diskuzních kroužcích byl častým a vítaným hostem, roku 1930 dostal Lorentzovu, 1952 Franklinovu medaili. V roce 1953 se stal Foreign Member „Royal Society“ v Londýně.
P., který se ve Švýcvarskku v roce 1934 oženil s rodačkou z Mnichova Francou Bertram (1901–1987), zůstal bezdětný. Muzikální dítě, které zdědilo nadání po babičce z matčiny strany, zpěvačce Vídeňské dvorní opery, bylo kritické, ale pořádné. Spojovala se v něm silná osobnost s radostí ze života a hlubokým porozuměním pro lidské záležitosti. P., který je pro své úsilí o objektivitu a lidskost nazýván také „svědomím fyziky“, zemřel v taxíku cestou do nemocnice na neznámou chorobu, patrně rakovinu.