ENGERTH, Wilhelm Freiherr von

E. byl synem dvorního malíře Josepha E. v Anhalt-Cöthenu a bratrem malíře Eduarda E. Po studiu architektury na Akademii výtvarných umění a Polytechnickém institutu ve Vídni se E. po krátké stavební činnosti vrátil zpět na Polytechniku a věnoval se studiu strojírenství. V roce 1840 se stal asistentem Adama Burga na katedře mechaniky. Už v roce 1844 byl teprve třicetiletý E. povolán jako profesor strojírenství na Joanneum do Štýrského Hradce.
Po jmenování technickým radou v roce 1850 nastoupil E. na oddělení mechaniky železnice na Ministerstvo obchodu, živností a veřejných staveb ve Vídni, které vedl v letech 1853 až 1855. Zde byl postaven před problém vývoje lokomotivy vhodné pro provoz v horách, kterou plánoval Karl rytíř von →Ghega a která měla být využita na Semmeringské železnici, jejíž budování započalo v roce 1848. Soutěž na lokomotivu, vypsaná v roce 1851, nepřinesla kýžený výsledek, protože ani jeden ze čtyř podaných modelů problém zcela nevyřešil. E. zkonstruoval na základě svých zkušeností typ lokomotivy, který splňoval všechny dané podmínky a jako „systém E.” se stal vzorem všech dalších horských lokomotiv. Tento prototyp byl dokončen v roce 1853, přesně před otevřením Semmeringské železnice (1854). Tato pětiosá lokomotiva s podpůrným tenderem se brzy úspěšně rozšířila jak v Rakousku, tak i za jeho hranicemi. Tím se také s konečnou platností u horských železnic prosadil adhezní princip oproti lanovkám.
E. přešel v roce 1855 k nově zřízené Rakouské státní železniční společnosti, kde se stal centrálním ředitelem strojírenství a později zástupcem generálního ředitele. V roce 1867 byl E. povolán do Komise pro regulaci Dunaje, která vznikla na ochranu před záplavami a ledovou tříští. Zde si udělal dobré jméno svou konstrukcí uzavíracího zařízení, takzvané závěrové lodi. Tato loď, která se po naplnění vodou ponořila, byla použita k ochraně proti vniknutí ledových ker do Dunajského kanálu v roce 1872 v Nußdorfu u Vídně.
V roce 1873 byl E. jako osoba odpovědná za veškeré konstrukce pověřen stavbou výstaviště pro Světovou výstavu ve Vídni.
V roce 1874 byl na doživotí povolán do Rakouské říšské rady a v roce 1875 obdržel přídomek svobodný pán. E. byl od roku 1844 ženatý s Karoline, rozenou Hoffmann (1819–1885), měli čtyři syny a dvě dcery.