HESS, Victor Franz

H., syn panského lesního mistra Vinzenze H. (1842-1917) a Franzisky Soraphiky Marianny, roz. Großbauer, Edle von Waldstätt (1841-1913), studoval po maturitě, kterou složil s vyznamenáním ve Štýrském Hradci, na tamní univerzitě, kde roku 1906 promoval „sub auspiciis imperatoris“.
Po sebevraždě Paula Drudese, na jehož Berlínském institutu chtěl H. začít svou vědeckou kariéru, byl svým učitelem Leopoldem von Pfaundler doporučen na Druhý fyzikální institut Univerzity Vídeň, kde jej Franz Exner a Egon von Schweidler uvedli do tehdy ještě málo prozkoumané oblasti atmosférické elektřiny a radioaktivity. Roku 1907 začal H. ve svém vedlejším zaměstnání vyučovat jako pomocník v Mineralogickém institutu Univerzity Vídeň, v roce 1908 se stal honorárním docentem medicínské fyziky na vídeňské Veterinární vysoké škole (do roku 1920). Na vídeňské univerzitě se roku 1910 habilitoval jako soukromý docent a po odvolání ze služby na Fyzikálním institutu se stal asistentem Stefan Meyera na nově založeném soukromém Vídeňském Institutu pro výzkum radia.
Povzbuzen přípravnými pracemi, především spoluprací se Švýcarem Albertem Gockelem, zkoumal H. v letech 1911/12 za podpory Rakouské akademie věd pomocí balónu ionizaci vzduchu specifickou pro velké výšky. Výsledky jeho měření, pokles ionizace do asi 1.000 m nad mořem a její následný nárůst až k hodnotě blížící se trojnásobku ve zhruba 5.000 m, byly společně s jejich interpretací jako následek mimozemského, kosmického (gama) záření základem pro udělení Nobelovy ceny, kterou v roce 1936 získal společně s Carlem Davidem Andersonem (za objevení pozitronu).
Během působení na Institutu pro výzkum radia se H. zabýval také tepelným zářením radia, množstvím částic alfa vyslaných z jednoho gramu radia a počtem gama paprsků, pro jehož stanovení vyvinul společně s Angličanem Robertem W. Lawsonem, který na radiovém institutu také působil, zařízení, které se stalo předchůdcem Geiger-Müllerova čítače. V těchto letech utrpěl popáleninu radiem, která začátkem 30. let 20. století způsobila, že ztratil levý palec a která jej však také přivedla k zájmu o ochranu před zářením v medicínské radiologii. V letech 1919/20 vystoupil H. se svými pracemi o iontovém větru.
V roce 1919 byl H. jmenován mimořádným univerzitním profesorem a rok na to přijal nabídku Univerzity Štýrský Hradec na nově zřízený extraordinariát pro experimentální fyziku na Institutu Hanse Benndorfa, o něco později se však nechal uvolnit, aby jako šéffyzik mohl v letech 1921 až 1923 budovat a vést výzkumnou laboratoř na US Radium Corporation v East Orange, New Jersey. Jako zástup vyučoval také na Columbia University. V roce 1925 se H. stal řádným univerzitním profesorem ve Štýrském Hradci a následně se opět výrazněji zabýval na celém světě prováděným výzkumem elektrické vodivosti atmosféry a kosmickým zářením, jehož hodnoty byly mezitím zpochybněny nositelem Nobelovy ceny roku 1923, Robertem Andrewsem Millikanem. H. a jeho spolupracovníci proto prováděli měření na Sonnblicku (3.100 m) a Helgolandu. Roku 1929 H. odmítl zaměstnání na americké Union Medical College v Pekingu a byl zvolen děkanem Filozofické fakulty na své univerzitě. O dva roky později však přijal nabídku Univerzity Innsbruck na svůj vlastní institut a jako ordinarius a vedoucí nově založeného Institutu pro výzkum záření nechal zřídit pozorovací a výzkumnou stanici na Hafelekaru (Karwendelské pohoří) v nadmořské výšce 2.300 m, který byl dosažitelný lanovkou. H. tam dále pracoval s ionizačními a mlžnými komorami a také s nejnovějšími čítači na objasnění kosmického záření a společně se svými spolupracovníky vyvinul drobnozrnnou fotodesku potaženou stříbrem, na které byly atomy stříbra rozbíjeny dopadem částic záření, tzv. „Kernspurplatte“, tedy novou metodu pro jeho důkaz. Na svou práci obdržel H. podporu Rakouské a Pruské akademie věd, rakouského ministerstva školství, Společenství německé vědy a americké Rockefeller Foundation.
V roce 1937 byl H., od roku 1933 člen korespondent Rakouské akademie věd, opět zaměstnán jako následovník Hanse Benndorfa na Fyzikálním institutu ve Štýrském Hradci, místo však přijal až na nátlak tehdejšího ministra školství Hanse Perntera, protože Innsbruck opouštěl opravdu nerad. H. rovněž působil v rakouské Spolkové kulturní radě po celou dobu její existence, tj. v letech 1934 až 1938.
Převzetí moci národními socialisty přineslo katolíkovi a kosmopolitovi, který však byl ženatý s židovkou a měl navíc židovskou babičku, nejprve penzionování a poté cestu do USA, kterou si však mohl dovolit až po vyplacení Nobelovy dotace investované ve Švédsku, protože byl propuštěn bez nároku na penzi (roku 1955 mu byla zpětně přiznána až do roku 1950).
V listopadu 1938 začal H. přednášet na jezuitské Fordham University v New Yorku o atomové a jaderné fyzice, kosmickém záření, meteorologii i atmosférické elektřině. V roce 1956 byl emeritován. Jeho publikace z americké doby se týkají převážně ionizace atmosféry blízko země, vyvolané radioaktivními látkami, obsaženými ve vzduchu, zemském povrchu a horninách, a kosmickým zářením. Jeho vědecké dílo čítá asi 170 prací.
H., který v roce 1944 odmítl nabídku na dublinský Institute for Advanced Studies – která by jej učinila kolegou Erwina →Schrödingera – a který se v tom samém roce stal občanem USA, zvažoval po roce 1945 vícekrát návrat do Rakouska, vnímal však politickou situaci jako příliš nejistou a v Rakousku pobýval jen jako host a několikrát tam přednášel.
H. obdržel roku 1919 Lieben-Medailli Rakouské Akademie věd, v roce 1932 pamětní cenu Ernst Abbého nadace Carla Zeisse v Jeně a Abbého medali, v roce 1936 a také 1959 rakouské vyznamenání za vědu a umění, roku 1958 medaili za zásluhy Univerzity Fordham. V roce 1937 byl jmenován čestným doktorem vídeňské Veterinární univerzity, roku 1946 pak následovala Univerzita Fordham, 1956 Univerita Loyola Chicago a konečně roku 1958 Univerzita Innsbruck. V roce 1961 se navíc H. stal členem papežské akademie věd.
H. byl poprvé ženatý (1920) s podstatně starší vdovou po důstojníkovi Bertou Breisky, roz. Wärmer (1868-1955), která do manželství přivedla syna a dceru, podruhé byl ženatý (1955) se svou bývalou hospodyní Elisabeth Buchheim. Obě manželství byla bezdětná.
Objevem a výzkumem kosmického výškového záření patří H. k zakladatelům moderní fyziky.