MARCUS, Siegfried

Narodil se jako třetí syn Rosy a obchodníka a předsedy židovské obce v Malchinu, Liepmanna M. Vyučil se mechanikem a navštěvoval průmyslovou školu v Berlíně. Poté byl zaměstnán v berlínském telegrafním ústavu Siemens & Halske a v letech 1847/48 pracoval po boku Wernera Siemense na prvním telegrafním vedení na kontinentě. M. vynalezl telegrafní relé, za které mu saská vláda přiznala cenu ve výši 1.000 tolarů. S těmito zkušenostmi a poznatky přišel M. roku 1852 do Vídně, kde byl nejdříve zaměstnán u mechanika Eduarda Karla Krafta a na Mechanickém institutu v Erdbergu. Pracoval poté tři roky jako mechanik na Josefově akademii a jako asistent v chemické laboratoři fyziologa Karla Ludwiga. Roku 1860 si zřídil vlastní dílnu, kterou vedl nejprve jako „Telegrafní ústav“, poté jako „Továrnu mechanických a fyzikálních nástrojů a aparátů“.
M. byl činný jako všestranný vynálezce. Roku 1856 předložil císařské Akademii věd kreslicí nástroj na převrácené kreslení. Tento „antigraf“ zjednodušil dosud náročnou metodu litografů a mědirytců, kteří museli originální obrazy přenášet na kamenné a kovové desky obráceně. Vedle privilegií na vylepšené bezpečnostní ventily na parních kotlích (1857) a vylepšení šroubových závitnic (1857) pracoval M. především na elektrotechnickém rozvoji. Získal rakouská privilegia na Morseovo relé, ručičkový telegraf, telegrafní aparát a polní telegraf. Vylepšení a inovace elektrických žárovek a žárovkových aparátů, vedl korespondenci s Wernerem Siemensem; M. byl tedy pionýrem osvětlení. Vynález nové termoenergetické baterie (1865) byl významným pokrokem při využití elektřiny a Akademie jej ocenila 2.500 zlatých. Společně s Belou Eggerem zkonstruoval elektrický žárovkový aparát, který roku 1879 vzbudil pozornost odborného světa, když byla tato lampa použita v osvětlovacím voze, zkonstruovaném pro potřeby železnice.
Zvláštní význam měly jeho konstrukce zapalovacích a karburovacích zařízení. M. svá karburovací zařízení používal nejdříve k cenově výhodné výrobě svítiplynu. Nakonec svými zapalovacími a karburovacími zařízeními vybavil všechny své motorové konstrukce. Roku 1888 bylo Vídni oznámeno, že M. už roku 1870 zkonstruoval spalovací motor s magnetoelektrickým vysokonapěťovým zapalováním, který pracoval s magnetoelektrickým zapalovacím induktorem a zařízením ke karburizaci atmosférického vzduchu (privilegia 1864 a 1866) a nabízel se pro provoz silničního vozidla. Fotografie tohoto spalovacího motoru byly zveřejněny v roce 1904. Dnes ještě dochovaná originální fotografie byla vynálezcem podepsána a datovaná a nese nápis „Petrolej (Benzín) motor k provozu silničního vozidla s pružinovým zařízením k neutralizaci nárazů způsobených explozemi – zkonstruoval Siegfried Marcus 1870“.
V roce 1898 byla poprvé zveřejněna fotografie tak zvaného „prvního Marcusova vozu“. Ručnímu vozíku byla odebrána zadní kola a na jejich místo namontovány setrvačníky motoru. Aby se motorový vůz uvedl do pohybu, musela se hnací náprava a hnací kola zvednout ze země. Protože chybělo řízení, musel být vůz veden ručně na předním podvozku s točnou. Bezprostřední reakce na jízdní pokusy nebo zprávy z dobového tisku o testování M-ova motorového vozu nejsou známy. Teprve v pozdějších letech (1890, 1898 a 1904) byly publikovány odkazy na M-ovy pokusy. Z dopisů z roku 1901 plyne, že M. sám potvrdil vyjížďky se svým prvním vozem v 70. letech 19. století. Vůz se nedochoval. Jedna fotografie však dokumentuje M-ovo úsilí o motorizaci vozidla pomocí mobilního spalovacího motoru a nese rukopisný nápis „Motorový vůz zkonstruovaný Siegfriedem Marcusem ve Vídni 3. září 1870 – vyfotografováno Löwyho asistentem Jaffé“. Tento vůz je pokládán za první vůz poháněný benzínem.
Vedle spalovacího motoru a motorového vozu z roku 1870 zmínil Johann →Radinger ve zprávě ze Světové výstavy 1873 ještě jeden M-ův motor. Od roku 1887 konstruoval M. benzinové čtyřtaktní motory s kartáčkovým karburátorem a magnetoelektrické nízkonapěťové odtahové zapalování vlastního systému (rakouské privilegium 1882, německý říšský patent 1884).
Čtyřkolý vůz, dnes známý pod názvem „druhý Marcusův vůz“ byl poprvé vystaven v roce 1898 na „Kolektivní výstavě rakouských konstruktérů automobilů“. Rakouský Automobil-Club získal tento vůz v roce 1898 za 100 zlatých. M. zde poprvé použil magnetoelektrické nízkonapěťové odtahové zapalování k zapálení směsi benzínu a vzduchu. Jednoválcový čtyřtaktní motor, použitý ve voze, zhotovili v roce 1888 Märky, Bromoskovský a Schulz v Adamově u Brna. Přesná datace je obtížná, protože M. získal patenty jen na jednotlivé konstrukce motoru a nikoli na automobil jako celek. Vedle dobových zpráv a korespondence adamovské strojírny představuje konstrukční výkres z ledna 1889 první odkaz na plán vozidla, po jehož úpravách mohl být postaven čtyřkolý benzínový automobil. První v Rakousku postavený benzínový automobil, na celém světě první vozidlo s benzínovým čtyřtaktním motorem a magnetoelektrickým nízkonapěťovým odtahovým zapalováním, se dnes nachází ve vlastnictví rakouského Motorrad- und Touring-Clubu a stojí v Technickém muzeu ve Vídni.
M. za celý svůj život získal 38 rakouských privilegií i mnoho zahraničních patentů, pěstoval vazby s císařským domem, byl členem Elektrotechnického spolku a Rakouského spolku inženýrů a architektů. Se svou životní družkou Eleonore Baresch (1842–1919) měl M. dvě dcery.