LIEBEN, Robert von

L. se narodil v rodině staré rakouské rodiny bankéřů a vzdělanců, kde vyrůstal v kultivované atmosféře vídeňských bohatých kruhů. Jeho otec Leopold (1835–1915, 1877 povýšen do šlechtického stavu) byl členem představenstva rakousko-uherské banky, prezidentem vídeňské burzovní komory (1911–1915) a prezidentem správní rady papíren v Theresienthalu a vedl společně se svým bratrem Richardem bankovní dům Lieben & Co, založený roku 1862 ve Vídni. Jeho matka Anna, roz. baronka Todesco, byla dcerou bankéře. L-ův strýc byl dodnes známý chemik Adolf L.
Finančně zajištěný L. nebyl v přísné škole příliš pilný – předčasně opustil Vídeňské akademické gymnázium a musel se spokojit s reálkou. Už velmi brzy se však začal vzdělávat jako samouk, prováděl především fyzikálně-chemické pokusy a jako mladík zřídil ve vile rodičů v Hinterbrühlu bei Mödling elektrické osvětlení s přívodem proudu z blízkého Höldrichova mlýna.
Po vyloučení ze školy vstoupil L. na rok jako dobrovolník k rakousko-uherskému hulánskému regimentu, ale už zakrátko byl po těžkém pádu z koně propuštěn a začal sbírat praktické zkušenosti v elektrotechnice jako dobrovolník v závodě Siemens-Schuckert v Norimberku. Opět ve Vídni, bez maturity, navštěvoval jako mimořádný posluchač přednášky z fyziky na vídeňské univerzitě, mimo jiné seminář Franze Exnera o experimentální fyzice.
Od jara 1899 pobýval L. asi rok u Waltera Nernsta v Institutu fyzikální chemie na Univerzitě Göttingen, kde dostal celou řadu podnětů a kde se také s Nernstem spřátelil. Po návratu si ve Vídni zřídil soukromou laboratoř, ve které společně s techniky Eugenem Reißem a Siegmundem Straußem – oba později působili v radioprůmyslu – pracoval. L. se zde zabýval elektromagnetickou spojkou pro automobily, pokoušel se vylepšit Wrightovo letadlo, získané v Paříži, které přenechal rakouské armádě, a vyvinul aparát k fotografování oka. I nadále se věnoval otázkám fyziky a chemie, hlavně atomistice, která byla v té době ve Vídni ještě jádrem sporů, a snažil se o přezkoušení Reichenbachových údajů o univerzální energii Od.
Poté co roku 1903 Arthur Rudolf Wehnelt zjistil odvratitelnost katodového záření magnetickými a elektrostatickými poli, podnikl L. vlastní pokusy, jejichž výsledky v tom samém roce zveřejnil ve Fyzikálním časopise. Zkušenosti o elektrických výbojích v plynech obecně a obzvláště zkušenosti s katodovým zářením se L-ovi nakonec hodily v roce 1905, když se začal zabývat konstrukcí telefonního relé pomocí elektronek se žhavenou katodou.
Po koupi a brzkém prodeji telefonního závodu v Olomouci (1904/05), kde L. v praxi pochopil, že uspokojivý telefonní styk kvůli poklesu intenzity proudu se vzdáleností v této době ještě není možný, se začal intenzivněji zabývat principy reprodukce řeči. Pokoušel se použít katodového záření pro účely zesilování a v roce 1906 ohlásil svůj první patent, ve kterém dosáhl účinku zesílení díky magnetickým polím. Roku 1910 následoval druhý patent s elektrostatickým řízením mřížky i dodatkový patent (oba s Reißem a Straußem).
Tak zvaná „L-ova zesilovací lampa“ brzy získala převratný význam pro telefonní provoz, světový význam ale především použitím v rozhlasové technice. V roce 1912 převzalo konsorcium firem AEG, Siemens & Halske, Telefunken a Felten & Guilleaume další rozšiřování a zužitkování L-ova vynálezu. On sám nemohl už zažít úspěch svého snažení, ani patentový spor s Američanem Lee de Forestem, protože rok na to zemřel.
I přes své individualistické sklony byl L. komunikativním člověkem a rád o svých výsledcích hovořil v kroužku stejně smýšlejících. Jako pokračování společenských zvyklostí svého otce hostil ve svém domě pravidelná vědecká sympózia. Roku 1911 se L. oženil s vídeňskou kupeckou dcerou a herečkou Annou Schindler, vnučkou rakouského vlasteneckého básníka Julia von der Trauna, která byla nějakou dobu angažována v Burgtheateru. Manželství však zůstalo bezdětné, protože krátce po svatbě byl u L. zjištěn nádor v hrudní dutině, kterému i přes okamžitou léčbu rentgenovými paprsky o něco později ve velkých bolestech podlehl. Jeho otevřenost světu dokládají nekrology tak rozdílných osobností jako byli Hugo von Hofmannsthal či Walter Nernst.