ZSIGMONDY, Richard

Syn vídeňského primáře a docenta zubního lékařství a jeho ženy Irmy (von Szakmáry) navštěvoval vyšší reálku v Josefstadtu a poté začal studovat chemii na vídeňské univerzitě u Ernsta Ludwiga, žáka Roberta Wilhelma Bunsena, přešel však brzy na Odbornou školu chemickou na Vysoké škole technické ve Vídni, kde zůstal v letech 1883 až 1887. Poté Z. odešel do Mnichova, aby se tam na Vysoké škole technické učil organickou chemii u Wilhelma von Millera. 3. prosince 1889 promoval s prací „Příspěvky k syntéze derivátů indenu“ na Univerzitě Erlangen jako doktor filozofie, krátkou donu na to byl soukromým asistentem Millera a poté odešel jako soukromý asistent fyzika Augusta Kundta do Berlína.
V letech 1893 až 1897 pracoval ve Štýrském Hradci, kde se roku 1893 habilitoval. Zde pokračoval také ve výzkumech výroby listrových barev, iniciovaných Kundtem.
Od roku 1897 byl vědeckým spolupracovníkem sklotechnické laboratoře ve sklárně Schott v Jeně, kde vyvinul barevná skla a jenské mléčné sklo. Roku 1900 však místo opustil, protože se mu nedostávalo času pro jeho vlastní výzkumy. Do března 1907 zůstal Z jako soukromý učitel v Jeně, kde se seznámil a roku 1903 oženil s Laurou Luisou Müller, dcerou profesora fyziologie na Univerzitě Jena.
V Jeně se zabýval zlato-rubínovým sklem a učinil své první základní objevy na poli koloidní chemie. Přišel na to, že koloidní směsi nevstupují do chemických vazeb, ale jsou jen převedeny do jiného stavu rozdělení. Slovo koloid neznamenalo proto od této chvíle hlíně podobnou substanci nebo její roztok, ale jemně distribuovanou materii. Aby svůj objev zviditelnil, vyvinul Z. společně s Henry Friedrichem Wilhelmem Siedentopfem jako technickou pomůcku ultramikroskop,který spočívá na principu temného pole a který roku 1913 během svého pobytu v Göttingenu vylepšil na imerzní ultramikroskop. Z-ovo zjištění, že se tzv. Brownův pohyb nevyskytuje jen u mikroskopických, ale i u mnohem menších částic, měl pro fyziku velký význam. V letech 1905 a 1907 o tom vznikly obě jeho zásadní práce. V roce 1907/08 žil Z. na své usedlosti v Terlagu u Trenta.
Jako profesor a ředitel Institutu anorganické chemie byl roku 1908 povolán na Univerzitu Göttingen, kde působil až do své smrti. Se svými studenty teď mohl provádět rozsáhlé experimenty a začal se zabývat také komplexními tématy. Od roku 1911 se tedy věnoval pokusům na struktuře gelů. Podařilo se mu dokázat, že gely jsou zrnitě složeny z amikronů a protkány dutým prostorem nebo se skládají ze sítě nejjemnějších vláken. Jeho kniha „Koloidní chemie“, která poprvé vyšla v roce 1912, byla tak úspěšná, že v letech 1918, 1920 a 1922 vyšla nová vydání. Zcela přepracované, dvojdílné páté vydání vyšlo v letech 1925 a 1927.
V roce 1925 dostal Z. Nobelovu cenu za chemii „za vysvětlení heterogenní povahy koloidních roztoků a k tomu užitých metod, které jsou zásadní pro koloidní chemii“. Byl čestným doktorem na Vysoké škole technické ve Vídni, Fakulty medicíny Univerzity Královec a Vysoké školy technické v Grazu. Od roku 1924 patřil k vídeňské Akademii věd jako člen korespondent ze zahraničí.
Z-ovy práce o rentgenové spektroskopii, na které se zakládala rentgenová krystalografie, měly pro moderní chemii velký význam. Z. vyvinul dialyzátor, který vylepšil metodu oddělování chemických roztoků (dialýzu).