TUNNER, Peter Ritter von

T. pocházel ze štýrské rodiny, kterou po generace provázelo železo. Jeho dědeček Joseph provozoval ve východoštýrské Salle kovárnu na jehly a podkovy, hamr, martinskou ocelárnu, vysokou pec a těžbu železné rudy. Jeho otec, Peter T. starší (1786–1844) pracoval od roku 1823 jako správce schwarzenberského dolu a železárny v Turrachu, poté co hospodářské a technické problémy v Salle vedly ke konkurzu. T. se narodil v Deutschfeistritzu severně od Štýrského Hradce, kde žil také jeho strýc Heinrich. Po základní škole se přestěhoval ke svým rodičům do Turrachu. Hornické družstvo Rosthorn, které bylo upozorněno na T-ovo zvláštní nadání, jej vzalo do Frantschachu (Korutany) a umožnilo mu v letech 1828 až 1830 studovat na Polytechnickém institutu ve Vídni. Na teoretické vzdělání navázalo několik let praktické činnosti a dalšího vzdělávání: návštěva tyrolských a salcburských železářských podniků, vedení železárny v Mauterndorfu a v letech 1832 až 1834/35 vedení nově zřízeného schwarzenberského hamru v Katsch bei Murau.
V době svého působení jako hamerského mistra vstoupilo plánované založení hornického vzdělávacího ústavu ve Vordernberku do konkrétnějšího stádia. Motor tohoto úsilí, arcivévoda Johann, jednal při hledání vedoucího této školy s nejrůznějšími odborníky. Po návštěvě v Katsch padla jeho definitivní volba na tehdy teprve pětadvacetiletého T., který 15. května 1836 obdržel svůj jmenovací dekret profesorem hornictví a hutnictví na vznikající škole.
Jeho prvním úkolem byla rozsáhlá, od října 1835 do prosince 1837 trvající studijní cesta přes celou monarchii, Sasko, Prusko, Švédsko, Anglii, Belgii, Francii, Württemberg a Bavorsko. Další kratší cesty ho roku 1838 vedly do Maďarska a Horní Itálie. Díky tomu získal mladý montanista jednou ranou přehled o evropském železnictví, který zásadně ovlivnil jeho činnost vedoucího Štýrsko-stavovského montánního vzdělávacího ústavu ve Vordernberku, otevřeném 8. listopadu 1840. T. stál v čele c.k. Montánního vzdělávacího ústavu (roku 1849 přesunut do Leobenu a od roku 1861 Hornická akademie) jako ředitel až do roku 1874. Do roku 1866 fungoval jako vydavatel „Hornické a hutní ročenky“, kterou sám založil.
T-ovým zřejmým cílem bylo učinit alpské železnictví mezinárodně konkurenceschopným. V prvních letech se soustředil na tradiční výrobu železa a oceli v dřevouhelných vysokých pecích a v zkujňovacích a pudlovacích pecích. Jeho nejdůležitější publikací z této doby je „Učený hamerský mistr“ (1846), obsáhlá, srozumitelná příručka k praktickému použití a úvodu do práce hamerského mistra. T. navíc patřil k nejranějším zastáncům použití koksu k výrobě surového železa ve vysokých pecích. Od 30. let 19. století se také důsledně zasazoval o předehřátí dmýchaného vzduchu.
Od konce 50. let 19. století patřil T. k prvním přímluvcům Bessemerova způsobu výroby oceli. V rámci svého angažmá za převzetí vynálezu použitého už v Anglii a ve Švédsku zavedl v roce 1861 pojem „bessemerovat“ pro proces výroby oceli v konvertoru. Jeho snažení dopadlo na úrodnou půdu, když se v roce 1861 kníže Schwarzenberg rozhodl postavit v Turrachu Bessemerovu ocelárnu se dvěma sklopnými (anglickými) konvertory. T. zde jako poradce mohl zúročit své zkušenosti z cesty do Anglie roku 1862 na Světovou výstavu v Londýně a při otevření první bessemerovské hutě v Rakousku v říjnu 1863 byl osobně v Turrachu přítomen. Asi o rok později v Heftu (Korutany) dodal T. rozhodující informace pro stavbu bessemerovské ocelárny. Poté se s tou samou důsledností zasazoval o převzetí Thomasovy a Siemens-Martinovy metody.
Vedle dlouholetého vyučování na „své“ škole a praktického vlivu na vývoj alpského hornictví a hutnictví se T. až do konce života věnoval mezinárodní montanistice. Díky svým zahraničním cestám (mimo jiné navštívil s oficiální výpravou všechny Světové výstavy od roku 1851) byl ve druhé polovině 19. století pokládán za jednoho z nejlepších znalců evropského železářského průmyslu a jeho techniky. Ve své pozici byl roku 1870 pozván ruským carem k návštěvě železáren na Urale a v jižním Rusku. O šest let později mu ještě bylo dopřáno u příležitosti Světové výstavy ve Philadelphii poznat americký kontinent.
V roce 1838 se oženil s Marií, roz. Zahlbruckner († 1882), která mu porodila tři děti. Po smrti své nejmilejší dcery Pauly roku 1892 a po mrtvici byly jeho poslední roky života zastíněny těžkou nemocí. T. získal mnoho ocenění a vyznamenání, mimo jiné Zlatou Bessemerovu medaili od Iron and Steel Institutes (1881) a byl prvním čestným členem Spolku německých hutníků (1881). T-ovi žáci byli mimo jiné Franz Kupelwieser, Joseph Gängl von Ehrenwerth, Josef Massenez, Karl Poensgen a Ludwig Beck. Důkazem jeho pracovního nadšení ukazuje okolo dvaceti monografií a 200 časopiseckých článků.