VIDMAR, Milan

V. studoval od roku 1902 strojírenství na Vysoké škole technické ve Vídni a své studium uzavřel roku 1909 dizertací o „Teorii odstředivých čerpadel“. Poté se však V. věnoval novému oboru elektrotechniky. Roku 1912/13 pracoval u firmy →Ganz v Budapešti jako asistent Otta Titusze →Bláthyho, jednoho z vynálezců transformátoru a průkopníka elektrotechnického průmyslu. Transformátory byly také jednou ze speciálních oblastí pro V., o které napsal více knih převážně v němčině, které se v následujících desetiletích staly nejúspěšnějšími učebnicemi pro výuku evropských elektrotechniků.
Monografie „Hospodárná stavba elektrického stroje“ (1918) připravila V. cestu na univerzitu. V letech 1919 až 1957 vyučoval jako univerzitní profesor na Univerzitě v Lublani. Jako děkan a rektor zamezil v meziválečné době zavření univerzity Srby a během druhé světové války německými okupanty.
V. pěstoval po celý život kontakty s průmyslem, sahající až k době jeho pobytu v Budapešti, hlavní oblastí jeho práce na univerzitě však byla výuka a publicistika.
Po druhé světové válce založil v Lublani Elektrotechnický institut. V. se tenkrát zabýval problémem přenosu elektrické energie, přičemž však chybně posoudil hliníková vedení, jež prosazoval. V. interpretoval elektrotechniku, ale také přírodní vědy a techniku jako celek komplexně jako integrální část moderní civilizace a kultury a vedle svých vědeckých prací psal také populárně-vědecké a filozofické příspěvky a zprávy z cest. V. byl také vynikajícím šachistou, jehož mezinárodní úspěchy dokládají, že byl jedním z nejvýznamnějších amatérských šachistů všech dob. Slovinská Akademie věd a umění jej zvolila svým členem a během války svým prezidentem. Elektrotechnický institut, který založil, nese od roku 1968 jeho jméno.