NENCKI, Marceli

N. ukončil v roce 1863 gymnázium ve městě Piotrków a začal studovat na Jagellonské univerzitě v Krakově/Kraków. Po roce se přestěhoval do Jeny a zahájil na tamní univerzitě studium na filozofické fakultě, kde studoval hlavně starodávné jazyky.
Díky vlivu dvou lékařů však přestoupil na lékařskou fakultu berlínské univerzity. V roce 1870 ukončil studium medicíny dizertací „Oxidace aromatických sloučenin v těle zvířete”. Ještě během studia medicíny se stal členem Technické vysoké školy v Berlíně, což mu umožnilo dvouletý pobyt v laboratořích Johanna Friedricha Wilhelma Adolfa von Baeyera a práci pod jeho vedením.
Dva roky po ukončení studia nastoupil na místo asistenta v Institutu patologické anatomie na univerzitě v Bernu. V roce 1876 získal sotva 29-letý N. místo mimořádného profesora a pro jeho zásluhy mu bylo svěřeno vedení nově zřízené katedry pro fyziologickou chemii (biochemii) bernské univerzity. N. se v těchto letech stal jedním z nejvýznamnějších vědců Švýcarska.
V roce 1891 se N. přestěhoval do Petrohradu a začal tam pracovat v nově založeném Ústavu experimentální medicíny. Byl jmenován vedoucím chemického oddělení, které vzniklo během jednoho roku díky jeho úsilí. Ve spolupráci se známým vedoucím ústavu Iwanem Pietrowiczem Pawłowem vznikly Nenckého nejdůležitější práce, týkající se organické chemie, fyziologické chemie a bakteriologie. Jeho výzkumy v oblasti organické chemie mohl propojit se svým vzděláním v medicíně. Týkaly se především kyseliny močové, diamidu kyseliny uhličité, ketonguanidinu, oxyketonů a jejich derivátů. N. pracoval na jejich syntéze, přičemž popsal molekulární stavbu těchto substancí; výzkumy měly velký hospodářský význam pro výrobu barviv a pro analytické metody ve farmakologii. Během pokusů s produkty kondenzace kyseliny karbolové pomocí různých látek se mu podařilo vyrobit první syntetické antiseptikum, fenylsalicylát, látku, která našla široké uplatnění. Jeho dizertací, předloženou v Berlíně, ve které popsal látkovou výměnu benzoátových sloučenin v organismu, začala série referátů o biochemii.
Ve svých dalších pracích dokázal, že benzol zavedený do organismu oxidoval na kyselinu karbolovou. Na základě těchto výzkumů vyvinul společně s N. Sieberowou biochemický test ke kontrole intenzity oxidačních procesů v organismu, který se používá dodnes. Tento test mu umožnil výklad charakteru cukrovky. Během spolupráce se Sieberowou zjistil, že cukrovka nespočívá v potlačení oxidačních procesů, nýbrž v přeměně cukru na kyselinu mléčnou. N. také dokázal, že přítomnost karboxylové skupiny podstatně redukuje jedovatost aromatických sloučenin v organismech. Jeho práce v této oblasti tvořily základ pro důležitou oblast chemie, detoxikologii organismu.
Velmi významné byly také jeho dlouholeté výzkumy o vzniku močoviny v buňce. Zjistil, že diamid kyseliny uhličité může v buňce vzniknout syntézou kyseliny aminokarbonové, dodávané organismu, ačkoli se tehdy všeobecně soudilo, že vzniká v buňkách bílkoviny, ze které se odštěpuje během svého rozkladu v buňce. N. zjistil, že se amoniak váže na oxid uhličitý, který vzniká během spalování, a tím vznikne uhličitan amonný. Uhličitan odevzdá molekulu vody a promění se v kyselinu močovou, tato ale přejde v diamid kyseliny uhličité. Tato teorie ovlivnila vědecký svět až do výzkumů Hanse Adolfa Krebse ve třicátých letech 20. století, které potvrdily zásadně práce Nenckého.
Velký úspěch mu přinesly výzkumy, týkající se hemoglobinu. Společně s N. Sieberowou a J. Zaleskim vyvinul metodu k získávání krystalického heminu jako výchozí suroviny pro další výzkumy. N. z něho získal krystalický hematoporfyrin a po mnoha analýzách určil jeho chemické složení. Další látkou získanou z krystalického heminu byl mezoporfyrin, látka, která vzhledem ke svému chemickému složení tvoří pojítko mezi hemoglobinem a rostlinným barvivem chlorofylem, tehdy zkoumaným Leonem Pawlem Marchlewskim. Tyto výzkumy vedly k teorii, že obě barviva, významná v přírodě, mají podobnou strukturu. N. věnoval svůj zájem také výzkumům bílkovin a enzymů. Jako první objevil aminokarboxylovou kyselinu, kterou identifikoval jako kyselinu skatolaminooctovou. Ve skutečnosti se jednalo o tryptofan, objevený o několik desetiletí později Frederickem Gowlandem Hopkinsem.
Zkoumal chemické složení bílkovin tak, že je rozkládal působením zásad, kyselin, zažívacích šťáv a saprogenních bakterií. Během těchto výzkumů zavedl poprvé klasifikaci aminokarboxylových kyselin bílkovin, standard v biochemii 20. století.
V oblasti bakteriologie je N. známý jako průkopník fyziologie a chemie mikroorganismů. Jako první používal bakterie ve svých biochemických pokusech.