MEITNER, Lise

M., dcera právníka, navštěvovala po obecné a měšťanské škole ve Vídni-Landstrasse od roku 1898 soukromé kurzy k přípravě na maturitu, kterou složila jako externistka na Akademickém gymnáziu ve Vídni. V roce 1901 začala studovat matematiku a fyziku na Univerzitě Vídeň, chodila především na přednášky Ludwiga →Boltzmanna a Franze Exnera a roku 1906 se stala druhou ženou, promovanou v hlavním oboru fyziky Dr. phil. Už za studií se seznámila se Stefanem Meyerem a Egonem von Schweidlerem, přičemž hlavně první zmíněný vzbudil M-in zájem o radioaktivitu. Po promoci složila M. učitelské zkoušky a roku 1907 odešla na berlínskou univerzitu, aby u Maxe Plancka studovala teoretickou fyziku. Po ukončení tamního vzdělání v roce 1910 byla M. v letech 1912 až 1915 asistentkou na Max-Planck-Institutu teoretické fyziky. Během první světové války pracovala tři roky jako asistentka rentgenu v rakouských polních nemocnicích. Roku 1922 se v Berlíně habilitovala, v roce 1926 se stala mimořádnou profesorkou experimentální jaderné fyziky.
V letech 1907 až 1938 spolupracovala M. úzce s Otto Hahnem v oblasti radioaktivity. Kaiser-Wilhelm-Institut pro chemii, jehož fyzikální oddělení M. posléze také vedla, oběma vědcům nabízel optimální předpoklady pro výzkum radioaktivity. Zde vznikly jejich základní poznatky o radioaktivním ß-rozpadu i společné práce, které daly základ pozdějšímu štěpení jádra. Roku 1911 se jí společně s Hahnem a Otto von Bayerem pomocí magnetického ß-spektrografu podařilo získat první důkaz pro existenci monoenergetických skupin v energetickém spektru paprsků ß, které byly posléze identifikovány jako konverzní elektrony paprsků y. Dále se M. zabývala původem paprsků y i „Klein-Nishinovou formulí“ pro absorpci y-paprsků na základě Comptonova jevu. Jiné práce společně s Otto Hahnem a Jamesem Franckem se týkají metody odrazu , pohyblivosti odražených atomů, objevu protaktinia jako mateřské substance aktinia a vylepšení „Wilsonovy mlžné komory“.
Na základě svého židovského původu – ačkoli už roku 1908 konvertovala k evangelickému vyznání – byla M. nucena roku 1938 emigrovat do Švédska. Nejprve působila na Technické vysoké škole ve Stockholmu a v Alfred-Nobel-Institutu, roku 1946 převzala vedení jaderné fyziky na Fyzikálním institutu Technické vysoké školy ve Stockholmu. Zde M. pracovala společně se svým synovcem Otto Robertem Frischem na fyzikálním vysvětlení procesu štěpení. Za její největší vědecký výkon se pokládá spolupráce na 1. štěpení atomu, přičemž M. razila pojem „štěpení jádra“. Byla také úspěšnou vysokoškolskou pedagožkou, Sigvard Eklund, pozdější generální ředitel Mezinárodního úřadu pro atomovou energii, patřil k jejím nejvýznamnějším žákům. Poslední roky života strávila M., až do vysokého věku duševně i tělesně svěží, u svého synovce v Cambridgi. Po celý život si uchovala úzké spojení s Rakouskem.
Za své vynikající zálohy byla M. vyznamenána, když byla v roce 1948 jako první žena zvolena členkou korespondentkou Rakouské akademie věd ve Vídni. Už roku 1924 dostala Stříbrnou Leibnizovu medaili Akademie věd v Berlíně, roku 1925 cenu Ignaze L. Liebena Rakouské akademie věd a roku 1947 Cenu města Vídeň za přírodní vědy. Mimoto byla vyznamenána roku 1949 Zlatou medailí Maxe Plancka, v roce 1954 Cenou Otto Hahna a roku 1957 řádem Pour le mérite. Její význam podtrhuje i členství v mnoha národních i mezinárodních společnostech i čestné doktoráty univerzit v Berlíně a Stockholmu. Několikrát byla bez úspěchu navržena na Nobelovu cenu, v 90. letech 20. století však prvek 109 dostal její jméno: „Meitnerium“. Roku 1958 byla jmenována občankou Vídně, je po ní pojmenována Meitnergasse ve Vídni-Donaustadt.