WITTGENSTEIN, Karl

W. patřil na konci 19. století k bezpochyby nejvlivnějším důlním průmyslníkům rakousko-uherské monarchie. Na vrcholu své kariéry ovládal nejvýznamnější uhelné doly i železářské a ocelářské koncerny v Čechách a v Rakousku, čímž byl v monopolním postavení.
Narodil se jako jedenácté dítě v rodině saského velkoobchodníka s vlnou, která se v roce 1851 přestěhovala do Vösendorfu u Vídně. W. po ukončení gymnázia jako osmnáctiletá opustil rodičovský dům a v roce 1865 se s falešným pase dostal do Ameriky, kde dva roky pracoval na nejrůznějších místech. Další americké cesty měly později (po roce 1889) naprosto významně ovlivnit W-ovo vnímání světa. Po návratu navštěvoval ve Vídni přednášky na Polytechnickém institutu, získával praxi ve Strojní továrně Státní železniční společnosti a nakonec pracoval jako technický kreslič, až jej Paul Kupelwieser roku 1872 vzal do své válcovny do Teplic. Když pak Kupelwieser v roce 1877 opouštěl Teplice směrem na Vítkovice, následoval jej W. jako generální ředitel. Jeho enormní obchodní nadání a bezohlednost se poprvé projevily v roce 1880, když se mu proti konkurenci, mocnější České důlní společnosti, podařilo od Unie hutí Dortmund-Hörder získat českou licenci na Thomasovu metodu tavení bezfosforového surového železa. Jeho další úder patřil opět České důlní společnosti. Využil jejího oslabení a v roce 1884 se mu za pomoci přátel a vlastních peněz podařilo převzít v této společnosti akciovou většinu. V Teplicích založil v tom samém roce s Rudolfovou hutí největší válcovnu tenkých plechů v monarchii.
Jeho dalším obchodem bylo převzetí Pražské železniční společnosti (PEG). V roce 1885–1886 dal PEG podmínku, že PEG převezme akcie teplické válcovny ve vlastnictví W-ovy skupiny a zaplatí akciemi PEG. Touto fúzí navíc povýšil na centrálního ředitele velké PEG. K jeho dalekosáhlým aktivitám v souvislosti s těmito zisky patřilo zakládání kartelů: Kolejový kartel 1878 a Ocelový kartel 1884. K PEG patřil také závod na Kladně, kde W. v roce 1890 zřídil novou továrnu na kelímkovou ocelolitinu.
Následně získal akciovou většinu St. Egydyer Eisen- und Stahl-Industrie-Gesellschaft s výrobou drátěných lan a pilníků v dolnorakouském St. Aegydu a Furthofu, což mu posloužilo jako pojistka odbytu Poldi Ocel. Jeho energickou racionalizaci a centralizaci obou podniků provázela v roce 1891 čtyřtýdenní stávka. Ze stejného důvodu funkční integrace a zvláště další rozšiřování lité oceli z Poldi získala PEG pod W. mnoho krizí otřesených výrobců kos v Horním Štýrsku. Tak zvaná W.-koncentrace sjednotila po roce 1891 velkou část hornoštýrských výrobců kos v nově zřízené továrně na kosy na místě železárny v Judenburku, zlikvidované roku 1889. V Judenburku při zakládání Steirische Gussstahlwerke v roce 1906 vystupovali jako spoluzakladatelé také W-ův syn Konrad společně se Sebastianem Dannerem.
Poté co si W. už podmanil český železářský průmysl a získal vliv na dálezpracující průmysl, zaměřil na konci devadesátých let svůj chtivý pohled na jediného mocného konkurenta, Rakousko-Alpskou důlní společnost (OAMG), která od svého založení v roce 1881 ovládala trh v alpském Štýrsku a Korutanech. Jako člen správní rady Credit-Anstalt ji mohl v roce 1897 přimět k převzetí akciové většiny v OAMG. Credit-Anstalt se však už dva roky poté stáhla z této spekulace, ve které W. jen v zákulisí tahal za drátky a nikdy na veřejnosti nevystoupil jako akcionář. Jeho pozice zaujímaly banky, na které měl vliv, česká a dolnorakouská Escompte Bank, PEG a jako figurky jedenáct jeho nejlepších přátel, mezi nimi Max Feilchenfeld, Isidor Weinberger, Karl von Wessely, Karl a Otto Wolfrumovu, Karl a Paul Kupelwieserovi a Wilhelm Kestranek. V OAMG převzal Guido Hell von Heldenwerth pozici generálního ředitele a Anton Ritter von Kerpely byl jeho zástupcem. Na přelomu století vedli technickou a organizační přestavbu OAMG a soustředili přitom podnik na Donawitz, zatímco rušili provozy v Korutanech.
Po návratu z tříměsíční cesty kolem světa se W. po kritických reakcích na zamýšlené vyplacení rezerv PEG v roce 1898 vzdal všech svých veřejných pozic a zcela se stáhl do svého soukromého života, který trávil částečně ve Vídni a částečně na svém venkovském sídle v Hochreith, obci Rohr am Gebirge v Dolním Rakousku.
V roce 1874 se W. oženil s Leopoldine, roz. Kalmus (* 1850), se kterou měl osm dětí. Tři synové skončili svůj život sebevraždou. Ludwig, nejmladší syn (1889-1951), se stal světoznámým filozofem.