STEPLING, Joseph

S-ův otec pocházel původně z Vestfálska a působil jako sekretář císařského vyslanectví v Řezně, zemřel však náhle po synově narození. Matka se proto s chlapcem vrátila zpět do své vlasti, do Prahy. S. navštěvoval jezuitskou latinskou školu na Malé Straně, kvůli své slabé konstituci však tenkrát do jezuitského řádu nebyl přijat. Studoval proto filozofii a už jako sedmnáctiletý vypočítal zatmění Měsíce v Praze dne 28. března 1733. V tom samém roce se mu v Brně podařilo přijetí k jezuitům. V letech 1735 až 1738 studoval v jezuitském kolegiu v Olomouci a potom ve Štýrském Hradci. Zde se v dílně Christiana von Wolffa začal zabývat Leibnitzem a jeho matematikou.
Než začal roku 1743 studovat v Praze teologii, vyučoval matematiku a fyziku na jezuitských školách. Dobové prameny vypovídají o jeho pokusu s vedením elektřiny 800 metrů dlouhým řetězem v roce 1745 v Klementinu.
Po dokončení studia teologie v roce 1747 se začal – vedle výuky matematiky a fyziky pro členy řádu – zabývat astronomickými, meteorologickými a geofyzikálními pozorováními. Věž Klementina, dokončenou v roce 1721 nechal za 2.000 zlatých přestavět na observatoř, kterou vybavil nejdůležitějšími nástroji. Od roku 1752 se počínají jeho systematické záznamy o tlaku vzduchu, teplotě a srážkách, které byly později publikovány a založily v Praze tradici nepřetržitého pozorování klimatu.
Po univerzitní reformě Gerarda van Swietena zastával S. od roku 1752 místo ředitele Filozofických studií. Tehdy už byl S. v kontaktu s mnoha mezinárodními učenci. Mimo jiné si dopisoval s protestantem žijícím v Halle, Christianem von Wolffem, a s Leonhardem Eulerem. Ačkoli jezuité trvali na aristotelské scholastické tradici, diskutoval S. s Wolffem o pohybu planet podle Newtonových principů. Jako odpůrce aristotelismu odmítal S. také filozofii Ruđera →Boškovice. Ve vydávání Newtonových principů podporoval svého žáka Jana Tesánka (1728–1788), který v obsáhlém komentáři k doložení newtonovské fyziky už použil diferenciální a integrální rovnici (1785). S. k nim položil základy ve své výuce i vydáním učebnice infinitezimálního počti v roce 1765.
S. patří také k prvním šiřitelům bleskosvodu a mohl být informován o uzemněném bleskosvodu Prokopa →Diviše z roku 1754. Roku 1770 jej Vlastenecko-hospodářská společnost Království českého žádá o posouzení spisu Johanna Alberta Heinricha Reimaruse s popisem prvních realizací bleskosvodů v Hamburku. Ve svém stanovisku poukazuje S. na kulový blesk a na nebezpečí sekundárních účinků indukovaného napětí.