HEYROVSKÝ, Jaroslav

H. si po maturitě zvolil studium matematiky, fyziky a chemie. Zabýval se hlavně hraničními oblastmi mezi chemií a fyzikou, fyzikální chemií, která se však v Rakousku-Uhersku nevyučovala. Proto odešel do Londýna na University College, kde jej učil známý profesor fyzikální chemie a objevitel vzácných plynů neonu, argonu, kryptonu a xenonu, nositel Nobelovy ceny William Ramsay. H. studoval mimo chemie také matematiku a fyziku a roku 1913 se stal bakalářem přírodních věd. Téma dizertace dostal od Ramsayova zástupce Donnana: „Studium elektrolýzy hliníku“. H. použil namísto kovového hliníku jeho amalgam, který odkapával z kapilár, aby se mohl vyhnout určitým vlastnostem kovu. Tyto studie zůstaly nedokončené, protože roku 1914 odjel H. do Prahy na prázdniny. V červenci vypukla první světová válka, která mu znemožnila vrátit se do Londýna. H. si našel zaměstnání u firmy J. S. Štěrba-Böhm, po roce však musel do armády. Nejprve sloužil v lékárně 28. pěšího pluku v Táboře, později v Tyrolsku, kde opět začal provádět experimenty. Ačkoli byl oslaben a nemocen, mohl H. už v červnu 1918 složit v Praze rigorózní zkoušky. Mezi zkoušejícími byl také profesor experimentální fyziky B. Kučera, který se zabýval měřením povrchového napětí a upozornil jej na několik anomálií elektrokapilárních křivek rtuťové kapkové elektrody. Roku 1920 následovala habilitace, 1921 doktorát věd na londýnské univerzitě a roku 1922 jmenování prvním profesorem fyzikální chemie na pražské Karlově univerzitě.
Studium elektrokapilárních křivek podle Kučerovy metody jej vedlo k úvaze zaměnit měření povrchového napětí za měření intenzity proudu, a proto začal namísto elektrokapilárních křivek zkoumat křivky závislosti proudu na potenciálu polarizované rtuťové kapkové elektrody. Zjistil, že potenciál kapkové elektrody je spojen s každým napětím, jakého je zapotřebí k vydělení kovu, jehož ionty jsou přítomny v roztoku, do kterého elektroda odkapává. Svůj objev publikoval v roce 1922 v časopise „Chemické listy“ a rok na to v anglickém „Philosophical Magazine“. Náhradou písemných záznamů hodnot automatickým fotografickým seznamem vznikl polarograf, na jehož konstrukci spolupracoval se svým žákem, Japoncem Shikatou. Cenné teoretické příspěvky k dalšímu rozvoji polarografie, tehdy nejcitlivější metody měření, dodal Kolthoff, který se s H. setkal u příležitosti jeho přednáškového turné po USA.
Společně s Emilem →Votočkem založil H. roku 1928 francouzsky a anglicky vycházející časopis „Collection of Czechoslovak Chemical Communications“. První dvě desetiletí své výzkumné práce H. bilancoval ve své knize „Polarografie“ (1941). Další práce vedly k polarografii se střídavým proudem, měření faradayovské impedance, chronopotenciometrii, coulometrii, square-wave-polarografii, oscilografické polarografii i použití tryskových elektrod.
H. od roku 1950 vedl nově založený Polarografický ústav. Ústav se vedle teorie zabýval praktickým využitím polarografie, převážně v medicíně. V roce 1959 obdržel H. za objevení polarografie Nobelovu cenu za chemii.