ETRICH, Igo

E-ovi rodiče byli tkalci lnu a vlastnili přádelny lnu v městské části Horní Staré Město Trutnova ve východních Čechách. Byl prvním ze čtyř dětí, ve svém rodném městě navštěvoval základní školu a reálku a poté studoval v Lipsku, aby se připravil na převzetí a vedení podniku rodičů.
Protože se jeho otec zajímal o techniku všeho druhu, koupil po Lilienthalově smrtelné nehodě z pozůstalosti ke studijním účelům starší kluzák (typ 10) a aparát s údery křídel typ 17 s motorem na oxid uhličitý. V roce 1900/01 postavili Etrichovi po několika nápadech kluzák s tříkolým podvozkem, který startoval z rampy. Tato konstrukce však selhala. Nakonec byl roku 1903 přes Wilhelma →Kresseho zaměstnán ke studiu odborné literatury tehdy mladý inženýr Franz →Wels z Mariboru. →Wels našel v publikaci F. Ahlborna z Hamburku odkaz na javánské létající semínko „zanonia macrocarpa“. Po mnoha modelech a studiích vznikl v roce 1904 kluzák s rozpětím šest metrů, se kterým se zdařily první klouzavé lety. Další intenzivní studie vedly k rakouskému patentu č. 23465 „Igo E. a Franz →Wels v Horním Starém Městě u Trutnova (Čechy) – létací stroj“, přihlášenému 3. března 1905. Podle patentového výkresu létajícího křídla se dvěma vrtulemi a jedním motorem stavěl tento létací stroj →Wels a od července 1906 také Karl Illner (pozdější pilot dílny a konstruktér E-ových návrhů). Nejdříve byl tento kluzák s rozpětím 15 metrů vyzkoušen bez motoru, ukázalo se však, že je nestabilní. Poté bylo na jaře 1907 testováno menší motorové letadlo „E. I“. Opět bez úspěchu byl přestavěn velký kluzák a →Welsovi se s ním 2. října 1907 zdařil první klouzavý let. Další přestavby (tažná vrtule namísto tlačné, směrové ocasní plochy, vodorovné ocasní plochy…) následují až do půli roku 1909. V únoru 1908 přesídlil E. se svou leteckou dílnou do Rotundy ve Vídni. Zároveň byl „E. I“ vícekrát přestaven a testován v Hlavní aleji v Prateru, až se konečně 29. listopadu 1909 zdařil let přes celou délku letiště ve Wiener Neustadtu. V zimě 1909–1910 zhotovil Illner podle E-ových údajů (→Wels byl mezitím vyřazen) motorové letadlo s trupem, „E. II“, „Taube“ (Holubice); rakouský patent č. 51064: „Igo E. ve Vídni – nosná plošina pro letadla“, přihlášen 11. září 1909). S touto konstrukcí – první let 6. dubna 1910 – přišel konečně velký úspěch. Ještě v tom samém roce převzala forma Lohner ve Vídni v nové hale sériovou výrobu pro soukromé osoby a armádu. V Německu byla uzavřena licenční smlouva s Edmundem Rumplerem a výroba začala i tam. V Německu se však nepodařilo patentovat tvar nosné plošiny, a proto brzy všechny továrny vyráběly „holubice“. Přišla vítězství v mnoha leteckých soutěžích a mnoho rekordů. Až do vypuknutí první světové války byly v rakouské armádě jen „Tauben“ a Lohnerova letadla.
Textilní průmysl však zůstal hlavním zdrojem příjmů E-ovy rodiny. Přesto postavili na jaře 1912 v Lubawce ve Slezsku novou továrnu na letadla, „E.-Flieger-Werke GmbH”, ve které dále vyvíjeli „Taube“ a kde také vznikly nové modely: „Schwalbe“ (Vlaštovka) a „Luftlimousine“ (Vzdušná limuzína), ve které byli pasažéři poprvé v chráněné kabině. Po prodeji spíše skromné série E-ových „Tauben“ se německá armáda vybavila rychlejšími dvojplošníky.
Aby rodina vyhověla, rozhodla se postavit větší továrnu na letadla. 1. dubna 1914 začala stavba „Brandenburgische Flugzeugwerke GmbH“ v Briestu u Brandenburku. Jako šéfkonstruktér a poté ředitel byl vybrán Ernst Heinkel. Po počátečních ztrátách prodali E-ovi svůj podíl v továrně v roce 1915 Camillu →Castiglionimu, který už dříve v Rakousku-Uhersku založil „Uherské letecké závody“ v Budapešti a „Rakousko-uherské závody Albatros“ ve Vídni. Sloučením firem pak v Německu vznikla „Hansa-Brandenburgische Flugzeugwerke AG“ pod Heinkelovým vedením.
Po konci první světové války se E. podruhé oženil. Z tohoto manželství vyšly tři dcery. E. se opět vrátil je stavbě letadel. V textilní továrně v Trautenau vznikla v roce 1929 „Sport-Taube“. Mělo ty být „lidové“ letadlo, ale obtíže při získávání povolení sériovou výrobu zmařily.
Za své zásluhy získal E. v roce 1944 titul Doktor-Ingenieur honoris causa. V roce 1945 byl jako vlastník více tkalcoven lnu vyvlastněn, zavezen do pracovního tábora a nakonec uvězněn. Na konci roku 1946 musel E. se svou rodinou opustit Československo. Ve Schwarzachu v Dolním Bavorsku žil nejprve z podpory uprchlíkům a zkonstruoval už za války vyvinutý rychloběžný stroj pro prameny vláken, který našel využití při zpracování česané příze. Další zakázky mu od roku 1955 umožnily sériovovou výrobu a nové příjmy z patentů.
E. s manželkou se roku 1950 přestěhovali do Freilassingu, blízko ke své dceři, která bydlela v Großgmainu u Salcburku. Krátce na to přišly nové kontakty s leteckými kruhy v Salcburku. Ke svým 75. narozeninám byl E. jmenován mimo jiné čestným prezidentem salcburského Salzburger Aero-Clubu. V roce 1961 se přestěhoval do Salzburku a strávil tam podzim svého života.