POTOČNIK, Hermann (NOORDUNG)

P-ův otec Jožef (1841–1894), vysoce postavený námořní důstojník, pocházel z okolí města Slovenj Gradec (Slovinsko), jeho matka Minka, roz. Kokošinek, z okolí Mariboru. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Mariboru. P. navštěvoval gymnázium v Hranicích na Moravě a v letech 1910 až 1913 vojenskou akademii ve Wiener Neustadtu. Stal se poručíkem a specialistou na stavbu mostů a železnic a roku 1915 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. První světovou válku prožil nejdříve v Srbsku, potom v Haliči a později opět v Srbsku a Bosně, načež se nakonec dostal na frontu na Soči a zažil postup až na Piavu.
Kvůli tuberkulóze jej armáda roku 1919 poslala v hodnosti kapitána do důchodu. Už rok předtím se zapsal ke studiu strojírenství na Vysoké škole technické ve Vídni. Jako student se angažoval v Leteckém spolku univerzity. Jeho největším zájmem však byla mladá raketová technika, kterou se zabýval po ukončení studia v roce 1925. Kvůli své nemoci nemohl vykonávat žádné povolání a žil ve velké chudobě u svého bratra Adolfa ve Vídni. Jeho ideje dobytí vesmíru byly v jeho době ještě velmi předčasné, s porozuměním se setkaly jen v okruhu Hermanna Obertha. To jej přimělo přijmout pseudonym „Noordung“.
Pod tímto jménem také publikoval krátce před smrtí svou jedinou knihu.
První část byla věnována raketovému pohonu, který P. pokládal za jediný vhodný typ pohonu pro dobytí vesmíru. Dále kniha detailně pojednává o různých konstrukcích raket a fázích letu od startu přes let do vesmíru až po návrat na zemi. P. už popisoval vesmírná plavidla pro vícenásobné použití a raketám podobné dopravní prostředky pro mezikontinentální lety na zemi. Jako první spočítal parametry geostacionárních satelitů s úhlovou rychlostí, která odpovídá rychlosti země, takže se tyto satelity nacházejí asi 36.000 km nad stejným bodem rovníku. Takové geostacionární satelity krouží od roku 1963 kolem Země a jsou neodmyslitelnou součástí globální komunikace. Utopická byla tenkrát P-ova idea vesmírné stanice s lidskou posádkou ve tvaru kruhu s průměrem 30 metrů, která se měla otáčet každých osm sekund kolem své střední osy a pomocí odstředivé síly měla vytvářet umělou gravitaci, odpovídající poměrům na Zemi. Mimoto měla být součástí této stanice také observatoř a energetická centrála pro přeměnu sluneční energie na elektřinu. Měla navíc sloužit jako mezistanice pro vesmírné lety.
P. psal nejen o letech na Měsíc a blízké planety, ale také o letech k vzdáleným planetám a dokonce i ke hvězdám, kam by se člověk mohl dostat ve velkých kosmických lodích, ve kterých by žilo více generací, které by se „střídaly“ až do dosažení dalekého cíle. P. předpokládal atomový nebo fotonový pohon.
Jako humanista se P. zabýval také možnými nebezpečími dobývání vesmíru. Převažovaly pro něj však možné výhody pozorování Země z vesmíru a v daleké budoucnosti snad i možné osídlení jiných nebeských těles.
P-ova kniha má pouze 120 stran textu a 100 ilustrací. Roku 1938 vyšlo druhé vydání, v roce 1993 ve Vídni další nové vydání. Existuje také ruský, slovinský (1986) a anglický (1995) překlad NASA. Podle Wernhera von Brauna byla P-ova kniha učebnicí více generací raketových techniků.