HEVESY, György (Bischitz)

Pocházel z majetné rodiny, maturitu složil na gymnáziu piaristického řádu v Budapešti, následně se imatrikuloval na Univerzitě Budapešť, o rok později však odjel do Německa, kde uzavřel svá studia chemie. Nakonec promoval na ETH v Curychu s prací na téma „Elektrolýza tavení“.
V roce 1911 odešel H. do Manchesteru k Rutherfordovi, aby se seznámil s nejnovějšími výsledky výzkumu radioaktivity, který byl tenkrát pokládán za nejmodernější odvětví vědy. H-ovy obsáhlé poznatky na poli chemie byly velkou pomocí pro mladého Nielse Bohra, který tenkrát v Manchesteru také pobýval. Oba pojilo doživotní přátelství.
Koncem roku 1912 prováděli H. a F. Paneth ve Vídni důležitá zkoumání tehdy ještě dalece neznámých izotopů, která H. v roce 1913 konečně dovedly k objevu indikátorů. V roce 1918 se stal mimořádným profesorem na Univerzitě Budapešť, o rok později řádným. Až do podzimu tohoto roku vedl H. Druhý fyzikální institut, avšak po pádu Maďarské republiky rad musel opustit zemi.
H. pokračoval od roku 1920 ve své práci na Institutu Nielse Bohra v Kodani. Zde roku 1922 za pomoci Bohrova modelu atomu vytvořil chemický prvek číslo 72, hafnium. V tom samém roce začal s prvními pokusy použití metody traceru v biologii. V této době pracoval nejdříve s rostlinami a používal izotopy olova a thoria. V roce 1926 přijal místo na Katedře fyzikální chemie na univerzitě ve Freiburku. Během následujících osmi let ve Freiburku začal používat metodu traceru na zvířecích tkáních. V těchto pracích mohl dokázat, že v rakovinových buňkách je vyšší koncentrace bismutu než ve zdravých buňkách.
Když H. v roce 1933 musel opustit Německo, rozhodl se opět pro Kodaň. V roce 1934 zde objevil aktivační analýzu, metodu indikace „in vivo“, jak sám napsal. Jedná se zde o velmi citlivou metodu kvalitativní a kvantitativní analýzy, čímž se H. s konečnou platností přiklonil k medicínským, biologickým a biochemickým tématům. Úplný rozsah H-ových prací se ukázal teprve s možností umělé výroby izotopů. Po objevu deuteria se mu podařilo na těžké vodě dokázat, jaké procesy se odehrávají mezi rybkou a vodou, ve které plave. Po objevu umělé radioaktivity ihned začal s používáním 32P, nejprve při zkoumání kostry, jejíž permanentní regeneraci tak mohl dokázat. Podobné pokusy pak platily i pro jiné orgány. Určil rychlost a míru obnovení i cestu a růst různých molekul v organismu, přičemž neustále rozšiřoval vzorek použitých izotopů.
Od roku 1940 se H. ve své práci stále více orientoval na Stockholm, kde pro své biologické zkoumání nacházel ještě lepší podmínky. V těchto letech se rozhodující měrou zajímal o stavbu deoxyribonukleové kyseliny (DNA), přičemž se také dostal kupředu se svým výzkumem zhoubných nádorů.
Jako uznání jeho zásluh o výzkum izotopů dostal H. v roce 1943 Nobelovu cenu za chemii. Také po tomto mezinárodním uznání své práce však H. ve svých výzkumech neustal. Zkoumal mimo jiné procesy látkové výměny, pokračoval ve své práci v oblasti tumorů a v pokročilém věku začal studovat hematologii. H. zůstal i po konci války ve Švédsku a přijal švédské státní občanství.