SIGL, Georg

Své strojně technické vzdělání získával S. od svých dvanácti let v zámečnické dílně své provdané sestry. Roku 1828 šel na zkušenou do Švýcarska, Bavorska a Württemberku (železárna Wasseralfingen). Roku 1832 se vrátil zpět do Vídně a nastoupil do strojní továrny Helbig und Müller, kde se zakrátko vyučil výrobě knihtisků a rychlolisů. Roku 1837 jej angažoval strojní továrník Christian Wilhelm Dingler jako „zúčastněného“ vedoucího dílny ve svém závodě v Zweibrückenu (Německo) na výrobu rychlolisů. Od roku 1840 pracoval S. jako „mechanicus“ v Berlíně, kde od roku 1844 vlastnil malou továrnu, jež ve vlastnictví rodiny zůstala až do roku 1899.
V roce 1846 se S. vrátil zpět do Vídně a založil zde malou dílnu, kterou mohl brzy rozšířit v tehdejším Puthonském paláci na Althanplatzu. Díky štěstí S. vydělal na revolučních nepokojích roku 1848, kdy se Speckerova strojní továrna v Táboře octla v plamenech a kdy továrna na lokomotivy Williama Norrise z Philadelphie sloužila jako vojenský lazaret. S. tuto továrnu na lokomotivy na Michelbeuerngrundu koupil a vybavil ji ještě použitelnými stroji a transmisemi ze Speckerovy továrny. V tomto komplexu budov, který se později stal sídlem Technologického průmyslového muzea, začal S. od roku 1851 stavět nástrojové, papírnické, zemědělské a parní stroje, dále lisy na mince, mlýnská a hnací ústrojí, lisy na olej, parní kotle, tendery, kotouče, pístová i rotační čerpadla a mosty. Za mimořádně výkonné byly pokládány jeho „rychlolisy“. Vodárnám v Terstu, Vídni, Florencii, Sebenicu a Idriji dodával S. velké parní stroje. Dále stavěl jednoválcové lodní parostroje a Morganova lopatková kola s automaticky nastavitelnými lopatkami pro plavbu na Dunaji, lodní a sdružené parní stroje pro čluny vybavené děly a osobní parníky, stejně jako torpéda se zápalníky podle Siegfrieda →Marcuse pro válečné loďstvo.
První (nákladní) lokomotivu postavil S. roku 1856 ve Vídni. Nesla příznačné jméno „Gutenberg“ a nezakládala se na žádné objednávce. Když S. v roce 1870 dokončil tisící lokomotivu, dodal také tisící „rychlolis“. Stavba lokomotiv se však neodehrávala ve Vídni. Roku 1861 si od Creditanstaltu pronajal bývalou Güntherovu lokomotivní továrnu, kterou později koupil. Také tato Neustadtská továrna nevyráběla jen lokomotivy, ale také různé jiné strojírenské výrobky. V prosinci 1874 už S. dodal dvoutisící lokomotivu. Podnik ve Wiener Neustadtu existoval až do roku 1930, po krachu na burze v roce 1873 byl přeměněn na akciovou společnost a roku 1910 dodal pětitisící lokomotivu.
S., „rakouský Krupp“, vytvořil průmyslový kombinát, který od výroby surového železa a těžby uhlí až k obecné stavbě strojů a lokomotiv vykazoval veškeré znaky velkého, vertikálně členěného koncernu. V době jeho největší expanze kolem roku 1872–1873 vlastnil S. strojní továrnu v Berlíně (170 zaměstnanců), strojní továrnu ve Vídni (1.800 zaměstnanců), továrnu na lokomotivy ve Wiener Neustadtu (2.800 zaměstnanců), železárnu v Pittenu (130 zaměstnanců), výrobnu kos v Retteneggu (30 zaměstnanců), uhelný důl v Szaparu (70 zaměstnanců) a sila a sklady v Budapešti (25 zaměstnanců). Stavba strojů a lokomotiv byla podstatnou měrou určena konstrukční metodou, kterou na Polytechnickém institutu ve Vídni přednášel Rudolf Grimus von Grimburg.