PREGL, Fritz

Friedrich Michael Raimund P. se narodil roku 1869 jako syn pokladníka Kraňské spořitelny a jeho ženy Friedrike, roz. Schlaker, Ve svém rodném městě navštěvoval základní školu a německé gymnázium, na kterém 16. července 1887 složil zkoušku dospělosti. V té době ztratil otce, který po sobě zanechal majetek, jenž jeho ženě a jedinému synovi zajistil existenci.
P. studoval od podzimu 1887 velmi úspěšně na Univerzitě Štýrský Hradec medicínu a promoval 17. března 1894. Za tuto dlouhou dobu studia – měřeno tehdejším průměrem – se vzdělal v mnoha speciálních oblastech a působil na více institutech. V prvních dvou rocích studia byl zaměstnán na zoologicko-zootomickém institutu a učil se makroskopické i mikroskopické technice zootomie. Ve studijním roce 1890/91 byl soukromým asistentem Rudolfa Klemensiewicze na Institutu obecné a experimentální patologie, kde se učil „bakteriologické a vivisektomické technice“. Roku 1891 přišel jako provizorní asistent na Institut fyziologie a histologie, vedený tehdy velmi váženým Alexanderem Rollettem, který do roku 1904 zůstal jeho vědeckým pracovištěm. Mimo své pracovní činnosti studoval chemii na Filozofické fakultě u organického chemika Zdenka Hanse Skraupa.
Toto široce orientované studium dává tušit, že P. už od počátku svého studia hodlal vyrazit cestou vědce. V roce 1899 úspěšně obhájil habilitaci v oboru fyziologie a položil tak základ své akademické životní dráhy.
Když v roce 1903 náhle zemřel Alexander Rollett, suploval P. profesuru, byl také přijat do návrhu na obsazení místa, aniž by však měl reálnou šanci stát se Rollettovým nástupcem, protože v této době byl považován spíše za fyziologického chemika. Proto roku 1904 na Institut užité medicínské chemie, vedený Karlem B. Hofmannem, absolvoval však ještě před svým nástupem na nové místo roční studijní cestu, která ho vedla nejdříve na Institut Gustava von Hüfnerse v Tübingenu, poté do Štrasburku k Franzi Hofmeisterovi a Otto Fürthovi, do Paříže, do Lipska k Wilhelmu Ostwaldovi a do Berlína k Emilu Fischerovi. Od října 1905 začal působit na Institutu užité medicínské chemie, na kterém od této chvíle vykonával hlavní práci, který ale také de facto vedl.
V roce 1910 se P. stal nástupcem Wilhelma Franze Loebische na Fakultě medicíny v Innsbrucku, odmítl nabídku jít do Berlína jako nástupce Emila Aderhaldena, roku 1911 suploval tenkrát neobsazenou profesuru fyziologie a 1913 se musel rozhodnout, zda zůstane v Innsbrucku nebo převezme profesuru ve Vídni, popř. ve Štýrském Hradci. P. se rozhodl pro Štýrský Hradec, kde působil až do své smrti v roce 1930 a kde vybudoval mezinárodně uznávané centrum mikroanalytického organického výzkumu. Roku 1920–1921 jej také kolegové zvolili rektorem.
Fritz P. vyvinul během necelých deseti let metodu organické mikroanalýzy. Výsledky svých výzkumů shrnul v monografii, vydané roku 1917, která se velmi rychle rozšířila: roku 1923 byla vydána podruhé a přeložena do francouzštiny, následujícího roku do angličtiny. Následovala další vydání a nová přepracování i překlady do dalších jazyků.
Až do vydání knihy P. na své úsilí příliš neupozorňoval, ale ihned vzbudil velký zájem odborného světa. Byl to P-ův způsob práce: nechával svůj výzkum uzrát, dříve než jej postoupil vědecké veřejnosti. Proto není celkový počet jeho publikací příliš velký.
Zájem odborného světa ukázal, že se P. pustil do řešení ústředního problému, na který při svých vlastních výzkumech narážel. V prvním desetiletí 20. století pracoval na vysvětlení chemické struktury žlučových kyselin podle od doby Liebiga obvyklé metody. Izoloval žlučové kyseliny ze žluče a k tomu potřeboval enormní množství hovězí žluči. Proto se roku 1910 rozhodl „provádět nadále tento výzkum buď s opravdu velkým množstvím výchozího materiálu nebo kvantitativní analýzu organických látek natolik vylepšit, aby bylo možné pomocí dosud neslýchaně malého množství získat správné výsledky analýzy, které umožní jisté odvození ze vzorců. ... Protože v tomto směru nebyly zatím podniknuty žádné pokusy, zdálo se mi o to lákavější vstoupit na toto neprobádané území a prozkoumat ho. K tomu ještě v tu dobu Friedrich Emich ve Štýrském Hradci dokázal principielní spolehlivost a výhody práce s malými množstvími látek na řadě anorganických určovacích metod, čímž jsem dostal další podnět – i když z odlišného oboru – přikročit s velkou nadějí k řešení tohoto úkolu.“
Potíže však byly obrovské a P. je mohl vyřešit pouze díky svému obsáhlému vědeckému vzdělání, svému velkému nadání pro metodiku, své prozíravosti při řešení praktických otázek i své obrovské houževnatosti v následování svých cílů. Potřebné přístroje však bylo nutné vynalézt. P. šel do učení ke stolaři, zámečníkovi a skláři, během svého pobytu v Innsbrucku se navíc učil ještě broušení skla. Díky tomu byl schopen uskutečnit každou myšlenku, aniž by složitě musel řemeslníkům vysvětlovat, co je potřeba. P. vytvořil mnoho přístrojů: od automatu na analýzu, poháněného budíkem, až po „Mikro-Dumas“. Bylo zapotřebí váhy, kterou lze jednak zatížit 20 g, která však váží s přesností na jeden mikrogram. Výroba se uskutečnila ve spolupráci s firmou Kuhlmann v Hamburku. K těmto praktickým potížím přicházely ještě teoretické problémy, které P. podle vlastních slov mohl vyřešit jen díky důkladnému proškolení v různých vědních oborech v čele s fyziologií.
Na konci jeho úsilí vznikla metoda, která umožňovala analyzovat nejmenší množství látek, a tím otevřela zcela nové obzory jak organické a anorganické chemii, tak i medicíně.
Část peněz, které získal s Nobelovou cenou v roce 1923, použil starý mládenec P. na vybavení štýrskohradeckého institutu a vytvářel tak tlak na stát, aby uvolnil finanční prostředky na zlepšení přístrojového vybavení. Podpořil i jednu z cen Akademie věd.
Do svého rodného Slovinska se rád vracel odpočinout si a udržoval kontakty s lublaňskou univerzitou, založenou roku 1919, která se tenkrát také angažovala na poli moderní chemie a vydobyla si mezinárodní uznání, jmenovat lze vědce jako Maks →Samec a Marius Rebek. Institut chemie Univerzity Lublaň dodnes uchovává části aparatury, kterou P. roku 1925 daroval svým kolegům.
Docela pozdě, ale o to četněji, přicházejí ocenění a vyznamenání, mimo jiné čestné doktoráty Univerzity Göttingen a Vysoké školy technické v Mnichově. Roku 1928 se vídeňská Fakulta medicíny pokoušela P. ještě jednou získat. P. však zůstal ve Štýrském Hradci, kde byl známou a populární osobností, navíc právě díky jeho iniciativě vznikla na konci první světové války na univerzitě menza pro studenty, navrátilce z války a potřebné.