BĚHOUNEK, František

B. se narodil v Praze jako syn mistra bagru, který v létě upravoval hráze a břehy a v zimě vyřezával ze zamrzlé Vltavy led pro pivovary. Po maturitě se B. rozhodl studovat matematiku a fyziku na Karlově univerzitě v Praze, aby poznal tenkrát nový jev radioaktivity. Po skončení studia dostal na doporučení svého učitele Otona →Kučery stipendium francouzské vlády na dvouletý pobyt na Institute de Radium na Sorbonně, který vedla Marie Curie-Sklodowska. B. zde studoval radioaktivitu přírodních látek a umělých radionuklidů a obhájil zde svou dizertaci. Po svém návratu do Československa se začal věnovat měření radioaktivity atmosféry, hornin a vody v jáchymovských dolech v Krušných Horách, kde také jako spolupracovník Radiologického institutu a jako komisař Ministerstva veřejných prací připravoval využití radioaktivní vody z dolu Svornost v lázních. Dnes nese nejvydatnější z pramenů radioaktivní vody jeho jméno, stejně jako jeden z nejmodernějších lázeňských domů.
Na základě jeho prací v oblasti atmosférické elektřiny, radioaktivity atmosféry a kosmického záření dostal také pozvání, aby se účastnil dvou expedicí na vzducholodi k severnímu pólu. Sice na něj v roce 1926 nezbylo ve vzducholodi „Norge“ místo, ale na tragicky proslulé lodi „Italia“ generála Nobileho zažil v roce 1928 její ztroskotání. Tento zážitek mu dodal autentický materiál pro jeho první knihu pro mládež, „Trosečníci na kře ledové“. Z jeho pera vzniklo celkem čtyřicet titulů tohoto žánru. Na pozadí těchto povídek nevtíravě popularizoval vědecké poznatky a problémy.
Roku 1929 se B. habilitoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze v oboru radioaktivity a atmosférické elektřiny. Jeho semináře fyzikální chemie, které vedl společně s Jaroslavem →Heyrovským a Rudolfem Brdičkou, se staly obzvláště po druhé světové válce místem setkávání odborníků v této oblasti. Ještě před válkou napsal B. s →Heyrovským knihu „Úvod do radioaktivity“ a s F. Novákem knihu „Lékařská radiologie“.
V souvislosti s výzkumem radioaktivity se B. účastnil zřízení Státního radiologického institutu, observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském Plesu, fyzikálního oddělení Radiomedicínského (nyní Onkologického) institutu v Praze na Bulovce, Oddělení radiologické dosimetrie na Institutu pro výzkum jádra v Řeži a Fakulty technické a jaderné fyziky na Karlově univerzitě. V 50. letech 20. století vydal knihy „Radiologická fyzika“ a „Umělá radioaktivita“. Roku 1954 se stal profesorem na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity, o rok později přešel na nově založenou Fakultu technické a jaderné fyziky, kde na začátku vedl Katedru jaderné chemie a v roce 1963 založil Katedru dosimetrie a ionizačního záření.
V posledních letech své vědecké práce se B. soustředil na odbornou oblast dosimetrie ionizujícího záření a založil školu, která dále rozvíjela standardizující, ochrannou a technologickou dosimetrii.
Byl zakladatelem měření elektrických vlastností atmosféry a využití radioaktivního záření v medicíně.