ROMER, Eugeniusz

Romer studoval od roku 1889 na Jagellonské univerzitě v Krakově, od roku 1891 na univerzitě v Halle, následně na univerzitě ve Lvově, kde na základě své disertační práce „Studie o rozložení tepla na zeměkouli“ získal doktorát filozofie. Ve svém studiu pokračoval ve Vídni a Berlíně. V mnoha článcích časopisu „Počasí“ vyvrátil teorii Eduarda Brücknera o klimatických změnách a zároveň zpochybnil délku trvání klimatických změn a soudobost klimatického maxima a minima.
Ve své habilitační práci „Geografické rozložení srážek v karpatských zemích“ využil exaktní vědecké metody ke zpracování materiálu srážkových stanic a zapracoval do zkoumaného materiálu příslušné korektury.
V roce 1899 kritizoval ve své práci „Vliv klimatu na tvar povrchu Země“ tehdy panující přeceňování role tektoniky při tvorbě reliéfu. Ačkoliv Romer neznal dílo W.M.Davise „Physiography“, které se objevilo v témže roce, použil ve své práci pojem „cyklus krajinných přeměn“ a zavedl ho, současně s Davisem, do literatury. Ve svém dalším díle s názvem „Role řek v dějinách a geografii lidstva“ vytvořil roku 1901 teorii, že řeky netvoří přirozené hranice. Výsledkem jeho mnohaletých obsáhlých studií o klimatu Polska byla zpráva „Studie podnebí na území bývalého Polska“, zveřejněná roku 1910 ve švýcarském časopise „Bulletin de la Société Vaudoise de Sciences Naturelles”. Bylo to první geografické zpracování podnebí Polska na území před jeho rozdělením.
Romer rozlišil hlavní klimatické oblasti Polska a spojil jejich klimatický obraz s jinými faktory prostředí, jako jsou např. hypsometrie, reliéf, poloha, atd. Upozornil na zvláštní charakteristiky polského klimatu a na jeho klimatické hranice. Známý francouzský geograf Emanuel de Martonne popsal ve své učebnici „Traité de géographie physique“ v klasifikaci klimatu „climat polonais” podle Romera a upevnil tak tento pojem ve světové vědě.
Na základě provedených zkoumání Východních Karpat vypracoval Romer teorii o vlivu sněhových závějí na protilehlé horské svahy. Roku 1916 se známý geograf F. Euquist ve své práci o zalednění Skandinávie odvolává na tuto teorii.
Roku 1908 se objevil „Malý geografický atlas“, ve kterém Romer poprvé představil hypsometrickou syntézu celé zeměkoule. Při výběru vrstevnic zavedl do kartografie novinku, která spočívala v tom, že vrstevnice o 300 m stanovil jako ohraničení nížin a vysočin a izobáty o 7000 m určil k objasnění podmořského reliéfu. Veškeré mapy kontinentů měly jedno a to samé měřítko. Byl to jeden z prvních atlasů světové kartografie, ve kterém Lambert pořídil planiglóby a mapy světadílů ve stejném zobrazení, tzn. ve věrném, stejnoplochém, azimutálním zobrazení povrchu.
V roce 1916 se ve Vídni objevil „Geograficko-statistický atlas Polska“. Pro zobrazení obyvatelstva a ekonomiky využil Romer originální metodu izolinií, které spojují místa se stejnými hodnotami. Tato metoda přejatá z klimatologie byla poprvé použita Engelbrechtem pro popis světového hospodářství. Romer ji využil ke kartografickému zobrazení různých jevů a podstatně tím rozšířil oblast použití izolinií.
Roku 1921 založil Romer nakladatelskou společnost „Atlas” a Kartografický institut, který měl později nést jeho jméno. Toto byl počátek polské kartografie. Roku 1923 vydal „Polský kartografický přehled”. V tomto vydání stanovil pravidla pro vydávání map, tzv. „Romerovy mapy“, která jsou dodnes používána.
Pokračoval ve svých glaciologických zkoumáních a dokázal v rozporu s teorií R.Lucerna, že zalednění Tater bylo zvláštním a samostatným procesem. Romer rozlišoval v Tatrách 4 glaciální a 3 interglaciální doby.
Roku 1948 vypracoval klimatické mapy pro nový atlas Polska. Pro rozlišení klimatických ukazatelů vyvinul nové zobrazení, tzv. gradienty a izogradienty klimatických jevů, které tvořily základ geografické klasifikace klimatu.
Na sklonku života se zcela věnoval studiu map. Předpokládal, že na základě analýzy všeobecně-geografické mapy, a zvláště říční sítě, se dá chápat historie krajiny velkého území, a dokonce kontinentů. Tato metoda analýzy a dedukce, započatá Romerem, je známá jako „kartografická metoda zkoumání“.
R. napsal přes 870 článků a recenzí, vytvořil 60 atlasů a 140 nástěnných map. Od roku 1919 byl členem Polské akademie věd. V letech 1928-1938 byl viceprezidentem Mezinárodní geografické unie.