SCHRÖDINGER, Erwin

S. se narodil roku 1887 jako syn majitele továrny na výrobu voskovaného plátna a linolea a jeho ženy Georgine ve Vídni-Erdberku. Po absolvování akademického gymnázia začal v podzimním semestru 1906 studovat na Fyzikálním institutu Univerzity Vídeň, kde právě Fritz Hasenöhrl převzal Katedru teoretické fyziky po Ludwigu →Boltzmannovi. V květnu 1910 promoval S. se svou experimentálně-fyzikální prací „O vedení elektřiny na povrchu izolátorů na vlhkém vzduchu“ a získal titul doktora filozofie. V následujících letech napsal mimo jiné pojednání o radioaktivitě a atmosférické elektřině. Svou habilitaci, předloženou 17. října 1912, věnoval tématu tavení pevných těles.
Protože pro něj po válce na Institutu nebylo vhodné místo, ukázal roku 1920, po svatbě s Annemarie Bertel, narozenou 1896, Rakousku záda a v krátkém sledu obsadil místa v Jeně, Stuttgartu a Wroclavi. V roce 1922 odešel na Univerzitu Curych, kde v říjnu 1925 četl dizertaci Louise De Brogliese, který vyřkl hypotézu, že oběh elektronu okolo jádra atomu je vlnový jev, čímž elegantně vysvětlil existenci stacionárních drah v Bohrově modelu atomu. Ve své řadě článků „Kvantování jako problém vlastní hodnoty“ vyvinul S. metodu popisu částic hmoty pomocí vlnové rovnice a odůvodnil tak vlnovou mechaniku, kterou je možné popsat v principu nejen atomy a molekuly, ale naprosto všechny nerelativistické systémy. Mohl také dokázat, že Heisenbergova matricová mechanika je ekvivalentní jeho vlnové mechanice. Za tento svůj přínos získal S. v roce 1933 Nobelovu cenu.
V oblasti fyzikální interpretace vlnové funkce byl S. toho názoru, že jí musí příslušet bezprostřední fyzická realita; odmítal představu Maxe Borna o vlnové funkci jako hustotě pravděpodobnosti. Aby ukázal, že její důsledné užití vede k nesmyslným závěrům, vymyslel si roku 1935 myšlenkový experiment, který se stal známým pod názvem „S-ova kočka“, kterým však nemohl zabránit tomu, že se většina význačných fyziků postavila na Bornovu stranu.
V létě 1927 nastoupil S. na berlínskou Humboldtovu univerziítu, kde po odchodu Maxe Plancka převzal uvolněnou Katedru teoretické fyziky. K jeho novým kolegům patřili mimo jiné Albert Einstein, Max Laue, Lise →Meitner a Fritz London. Po převzetí moci národními socialisty v lednu 1933 opustil Německo a strávil následující tři roky na oxfordské Magdalen College, kam jej pozval britský profesor fyziky Frederick Alexander Lindemann. V roce 1936 přešel na Univerzitu Štýrský Hradec, kde však po anexi v březnu 1938 přišel o povolení vyučovat. Naštěstí mohl přijmout místo na nově založeném dublinském Institute for Advanced Studies, které mu nabídl irský ministerský předseda a na které v říjnu 1939 nastoupil.
V roce 1943 se S. v řadě svých přednášek s mottem „Co je život?“ zabýval vlivem rentgenového záření na míru mutace octomilek. Díval se na gen podle pravidel fyziky jako na makroskopický systém a vysvětloval jeho dlouhodobou stabilitu tím, že se neřídí zákony statistiky, a proto nemůže být plynulý nebo jinak jakoby složený z velkého množství nezávislých součástí, ale naopak, že je na něj třeba pohlížet jako na malé, neproměnlivé tělísko. Tím z principů fyziky odvodil důkaz, že gen není nic jiného než samostatná, velmi velká molekula. Dále logicky vysvětlil, že je bez kvantové teorie nemožné dojít úplnému porozumění fenoménu dědičnosti a našel tak vědci dosud marně hledaný most mezi fyzikou a biologií.
V knižním vydání „Co je život?“ S. napsal: „V těchto chromozómech ... je v jistém kódu obsažen úplný vzorec budoucího vývoje individua a jeho fungování ve stavu zralosti. Každá úplná sada chromozómů obsahuje celý kód. ... Struktury chromozómů současně přispívají k tomu, že vývoj, který dávají tušit, nastane. Jsou zároveň zákonodárnou i výkonnou mocí, plánem architekta i řemeslníkem stavitele.“ Tím zdůvodnil ideu genetického kódu v moderní biologii. Kniha vyvolala vlnu nadšení a celá řada vědců s nadšením sahala k jejímu duševnímu bohatství – mezi nimi především James Watson a jeho kolega Francis Crick, který napsal, že teprve kniha „Co je život?“ je přimněla vstoupit na pole molekulární biologie. Také Maurice Wilkinse, který svými snímky difrakčním rentgenovým zářením v roce 1953 významně přispěl k objasnění struktury dvojitého helixu kyseliny deoxyribonukleové, S. podnítil k zahájení základního biologického výzkumu.
Ačkoli S. neměl o náboženství obecně ani o náboženských obcích valné mínění, měl přeci jen jistou potřebu spirituality a zabýval se po celý život metafyzickými otázkami. Jeho hlavním zájmem byla staroindická filozofie, která se stala určujícím prvkem jeho světonázoru. Ovlivněn tímto pojetím světa jako jednoty se mnoho let zas a znova zabýval hledání jednotné teorie pole. V roce 1943 modifikoval rovnice obecné teorie relativity tak, že z nich bylo možné odvodit jak zákony gravitace, tak zákony elektromagnetismu. S-ovy výroky vedly k zobecnělé formě tradiční elektromagnetické teorie, podle které musí mít foton klidovou hmotu nerovnou nule. Experimentálního prověření své předpovědi se však musel prozatím vzdát, protože se data z geofyzikálních měření a pozorování Slunce ukázala být nedostatečná. Nový pokus v roce 1947 zůstal rovněž bez úspěchu, protože Einstein, který na tom samém problému ztroskotal už v roce 1923, dokázal, že S-ova teorie je až na jeden nepodstatný dodatek totožná s jeho vlastní, a proto vede do slepé uličky.
Po druhé světové válce začal S., který mezitím přijal irské státní občanství, opět udržovat kontakty se svou starou vlastí. V zimním semestru 1950 přednášel jako hostující profesor na Univerzitě Innsbruck a byl vynikajícím proponentem Evropského fóra v Alpbachu, které se konalo každý rok v létě. V květnu 1955 pro něj na Univerzitě Vídeň byla zřízena katedra, jejíž vedení oficiálně převzal 13. dubna 1956 nástupní řečí na téma „Krize pojmu atomu“. Poté přednášel o obecné teorii relativity a evoluci vesmíru; mimoto vedl týdenní seminář. V září 1958 emeritoval a ukončil tak svou akademickou činnost. V zimě 1959/60 se věnoval práci na knize „Můj život – můj pohled na svět“, pro jejíž první část použil nepublikovaný autobiografický esej. Dílo pak doplnil druhou částí, ve které si položil otázku „Co je skutečné?“ a kde také odmítl v západní filozofii často postulovaný protiklad ducha a hmoty.