MACH, Ernst

M. se narodil jako syn učitele a majitele statku Johanna M. a jeho ženy Josephine v Chrlicích, pokřtěn byl v sousedních Tuřanech. Rodina se brzy přestěhovala do Untersiebenbrunnu (Dolní Rakousko), kde vyrůstal. Nejprve jej vyučoval sám otec. V roce 1847/48 nastoupil M. na benediktýnské gymnázium v Seitenstettenu. Chlapec se nezajímal ani o zbožné nauky, ani o staré jazyky a duchovní učitelé na něm nenašli ani kousek talentu, pročež jej opět začal učit otec. Více než dva roky se učil u stolařského mistra, aby se případně mohl vydat do Ameriky. Jeho úcta k řemeslné práci a solidarita s rakouskou sociální demokracií pramenila patrně z této zkušenosti, ale také z nejrůznějších polních prací, které během školní docházky dělal. Šestou třídu gymnázia, kterou vedli piaristé, absolvoval v Kroměříži, kde také složil maturitu. Náboženství však už od mládí odmítal. V roce 1854 se M. na vídeňské univerzitě zapsal ke studiu fyziky, filozofie a matematiky, studoval u Andrease von Ettingshausen, Josefa Grailicha a Josefa →Petzvala, jeho dizertace nesla název „O elektrickém výboji a indukci“. V lednu 1860 byl promován Dr. phil. Už rok na to se habilitoval na Univerzitě Vídeň. V roce 1861 akusticky dokázal Dopplerův efekt.
V roce 1864 byl M. povolán jako řádný profesor matematiky do Štýrského Hradce. V roce 1866 byl jmenován profesorem fyziky. Ve Štýrském Hradci se v roce 1867 oženil s Luisou Marussig, se kterou měli čtyři syny a jednu dceru. Ještě v tom samém roce odešel M. jako profesor experimentální fyziky do Prahy. V letech 1879/80 byl rektorem pražské univerzity, poté co už v letech 1872/73 zastával pozici děkana Filozofické fakulty. Bez úspěchu vystupoval proti rozdělení univerzity na německou a českou část a za zřízení druhé, české univerzity. Roku 1883 byl M. podruhé zvolen rektorem, ze svého úřadu však po půl roce odstoupil. Během jeho pobytu v Praze vyšly jeho nejdůležitější monografie, které se téměř všechny dočkaly více vydání a dotisků.
M-ovo jméno se stalo pojmem na základě jeho zkoumání jevů na letících projektilech (1878-1889). Vztah mezi rychlostí objektu a rychlostí zvuku se nazývá „Machovo číslo“. V letectví se „Machovo číslo“ stalo jednotkou rychlostních údajů pro rychle letící objekty. V roce 1886 udělal první fotografické snímky nadzvukových střel včetně zahuštěných kuželů vzduchu kolem nich. M. je pokládán za připravovatele teorie relativity A. Einsteina.
Roku 1867 se stal korespondujícím, v roce 1880 řádným členem a 1897 sekretářem matematicko-přírodovědného oddělení Akademie věd ve Vídni. Nakonec se M. roku 1895 stal profesorem na univerzitě v hlavním městě rakousko-uherské monarchie. Ve Vídni byla speciálně pro něj zřízena katedra „Filozofie, obzvláště dějin a teorie induktivních věd“. Změna zájmu jeho výzkumu, který M. stále více vedl směrem k otázkám teorie poznání, filozofie a teorie či historie vědy, se tak projevila i navenek. Roku 1897 mu byl propůjčen titul dvorního rady. V roce 1898 dostal mrtvici, která sice neuškodila jeho duševní svěžesti, následkem ochrnutí poloviny těla mu však znemožňovala vyučovat. V roce 1901 se dobrovolně vzdal profesury. Od roku 1904 společně se svým synem prováděl optické experimenty. V roce 1905 vyšlo jeho dílo „Poznání a omyl“, psychologie a logika výzkumu. Na jaře roku 1913 se přestěhoval za svým nejstarším synem Ludwigem do Haar-Vaterstettenu u Mnichova, kde roku 1916 zemřel.