DOPPLER, Christian

D. pocházel ze salcburské rodiny kameníků, byl nadaný, a proto ho rodiče začali brzy posílat na hřbitov, aby podle předlohy modeloval z hlíny sochy andělů, které pak jeho otec Johann Evangelist D. tesal v kameni. Mimo práce v otcově dílně navštěvoval D. v Salcburku, který od roku 1816 patřil k Rakousku, v letech 1816 až 1819 první tři třídy „Německé školy“.
Když otec poznal, že je jeho syn pro kamenické řemeslo příliš slabý, radil se s matematikem a geodetem Simonem Stampferem, který v tu dobu v Salcburku vyučoval, o synově dalším vzdělání. Stampfer rozpoznal schopnosti mladého muže a otec se rozhodl, že jej nechá studovat: čtvrtou třídu absolvoval D. v letech 1820–1821 v Linci. Potom více než dva roky studoval přírodní vědy na Polytechnickém institutu ve Vídni. První pokus v roce 1825, aby se zde mohl stát asistentem vyšší matematiky u svého učitele Josefa Hantschla, nebyl úspěšný. Mezitím tedy dokončil v Salcburku své všeobecné vzdělání, absolvoval zde soukromě od roku 1824 gymnázium a od roku 1827 oba filozofické ročníky, zatímco současně z existenčních důvodů doučoval na lyceu matematiku a fyziku.
V letech 1829 až 1833 byl asistentem vyšší matematiky na Polytechnickém institutu ve Vídni u Adama Burga, současně – jako dříve v Salcburku – si přivydělával jako veřejný repetitor základní matematiky. Následující roky byly ve znamení hledání vědeckého zaměstnání, což vyžadovalo účast na tzv. konkurzech, při kterých kandidáti museli skládat zkoušku jak ze svých odborných znalostí, tak i ze svého přednášení. D. se nejdříve nemohl prosadit, což nebylo nijak neobvyklé, ale spíše pravidlem, přičemž dobré umístění odmítnutých bylo ku prospěchu při dalších konkurzech. D. přesto pomýšlel, že si založí existenci v Americe. V roce 1835 údajně prodal veškerý svůj majetek včetně knih, aby se mohl nalodit, když jej zastihl příslib zaměstnání jako profesora matematiky a účetnictví na královsko-stavovské reálce v Praze. Ale i během zaměstnání v Praze, které bylo podobné zaměstnání na gymnáziu, hledal práci i na jiných místech monarchie, až se mu to asi po roce a půl suplování vyšší matematiky a praktické geometrie zdařilo na pražském Polytechnickém institutu. V roce 1836 se oženil s Mathildou Sturm, dcerou salcburského zlatníka. Měli pět dětí.
V roce 1841 skončila fáze suplování: D. se na Polytechnickém institutu v Praze stal profesorem základní matematiky a praktické geometrie. V tomto posledním zaměstnání svého života zůstal až do roku 1847, kdy ho stále více trápily plicní potíže, které se patrně daly připisovat prašnému vzduchu otcovy dílny; ve velkoměstě navíc neustále hrozila nákaza tuberkulózou. D. bojoval s velkým počtem studentů a únavnou záplavou zkoušek. O způsobu a obsahu své výuky a také o používaných učebnicích (nakonec roku 1843 publikoval vlastní „Aritmetiku a algebru”) si už za svých suplentských časů vyslechl kritiku. Mnoho času a námahy mu navíc dala práce v Královské české společnosti věd, která ho v roce 1840 přijala za svého mimořádného člena a na konci roku 1843 za člena řádného. V Bernardu →Bolzanovi pak našel vlivnou oporu. D. se angažoval také sociálně, citlivě vnímal nelehké sociální podmínky širokých vrstev obyvatel velkoměsta.
V roce 1847 dostal příležitost nastoupit na místo profesora matematiky, fyziky a mechaniky na Hornické a lesnické akademii v Banské Štiavnici a současně být jmenován důlním radou. Během dvou let v Banské Štiavnici zažil konečně úctu a zadostiučinění, když byl jmenován čestným doktorem pražské univerzity a řádným členem Císařské akademie věd ve Vídni.
Na konci roku 1848 obdržel povolání na katedru praktické geometrie na Polytechnickém institutu ve Vídni, ale v souvislosti s revolucí byl v Banské Štiavnici zatčen. Když v rámci školské reformy ministra Thuna došlo v roce 1850 k zřízení Fyzikálního institutu na vídeňské univerzitě, stal se D. jeho prvním vedoucím a zároveň řádným profesorem experimentální fyziky na Filozofické fakultě. V zimním semestru 1852–1853 musel z důvodu nemoci odjet na léčebnou dovolenou do Benátek, kde o půl roku později zemřel.
Relativně mnoho stěhování nebylo důsledkem jeho vnitřního neklidu, ale důsledkem nabývání vzdělání a později jistého povolání; když to vnější podmínky dovolovaly, vykonával vše se sobě vlastní důsledností. D-ovy zeměpisně rozeseté publikace zrcadlí zastávky jeho života a tematické zájmy jeho vědecké dráhy.
Jeho rané práce vycházely od roku 1832 v ročence Polytechnického institutu ve Vídni, od roku 1837 v Baumgartnerově Časopise pro fyziku (Vídeň) a od roku 1840 (mimo jednoho zápisu z kurzu z roku 1837) také mimo území Rakouska v Poggendorffových Análech fyziky a chemie (Lipsko). Za svého pobytu v Praze publikoval své statě od roku 1841 ve spisech České společnosti věd, některé také v samostatných tiscích u Borrosche & Andrého, jako např. svazek s formulací po něm pojmenovaného principu: „O barevném světle dvojhvězd a určitých jiných hvězdách na nebesích ” (1842); dále publikoval o praktických technických problémech od roku 1842v Hesslerově Encyklopedickém časopise. Od roku 1848 publikoval jako člen Akademie věd ve Vídni v jejích zprávách ze zasedání. Přispíval k tématům, kterými se zabýval už v Banské Štiavnici, kde se nacházely šachty vhodné pro jeho experimenty a měření, včetně poznámek, které tu po sobě zanechali praktikové minulých generací; Doppler zároveň vyhledával kontakt s důlními úřady monarchie. Když byla v roce 1849 Akademii zaslána nově nalezená želatinová substance, byl mu svěřen úkol napsat o ní zprávu; ředitel Geologického říšského ústavu ji navíc – jako vyjádření úcty – pojmenoval po D.
Jeho nejdůležitějším přáním však zůstalo obhájit D-ův princip, který objevil v Praze na počátku 40. let 19. století, kde zažíval nikoli nejšťastnější, ale vědecky dozajista nejplodnější období svého života. Ve vědeckém sporu s matematikem Josephem →Petzvalem D-a podpořil mimo jiné von Andreas von Ettingshausen, jeho nástupce ve funkci ředitele Fyzikálního institutu.
D-ova teorie se prosadila, i když se stále ještě dlouho ozývaly hlasy proti. Dnes efekt, kterým se mění vlnová frekvence při pohybu zdroje světla či zvuku, nachází četná uplatnění v technice, jejíž metody i zařízení dále nesou D-ovo jméno.