CASTIGLIONI, Camillo

C., syn rabína, získal vzdělání v obchodě směnárníka, před první světovou válkou se odstěhoval do Vídně a stal se mimo jiné poradcem Anglo-rakouské banky a v roce 1904 ředitelem závodů Semperit. Během války získal přes Depozitní banku a díky koupi větších balíků akcií vliv na známé podniky jako Oesterreichische Daimler Motoren AG a Puchwerke AG, Brown-Boveri-Werke, Felten & Guilleaume AG, Leykam-Josefsthal AG, Schoeller-Werke a Feinstahlwerke Traisen. Přes Bancu Commerciale Italiana v Miláně se C-ově skupině podařilo hrát významnou roli také ve společnosti Edison v Miláně, ve Fiatu v Turíně a v italské dřevařské firmě Feltrinelli. Na základě svých výdělků z války a především díky inflačnímu zisku po válce dosáhla sféra jeho vlivu daleko za rakouské a italské hranice také na koncerny v Německu, v Maďarsku, ve Státě Slovinců, Chorvatů a Srbů, v Rumunsku, v Československu a v Polsku.
V Rakousku podporoval C. během inflace umění. Ve Vídni pro Maxe Reinhardta koupil a zrestauroval Theater in der Josephstadt a přispěl mu také významnou částkou na Salzburger Festspiele.
V souvislosti s plánovaným odkupem Steiermärkische Wasserkraft- und Elektrizitäts-AG se C. v roce 1923 poprvé dostal pod veřejný tlak a musel se spokojit s 50 procenty. Na podzimu téhož roku postavil Karl Kraus tohoto mocného spekulanta na vrcholu jeho vlivu na pranýř jako „žraloka“ ve svém časopise „Fackel“ (Pochodeň). O rok později se mu nakonec jeho dalekosáhlé spekulace nevyplatily a padl, protože Rotschildové zabránili předpokládanému znehodnocení společnosti Franz. C. rozprodal všechny umělecké poklady shromážděné ve vídeňském Palais Kinsky, stejně jako své rakouské akcie a po trestněprávním řízení, které proti němu jako řediteli Depozitní banky bylo otevřeno a po čtyřech měsících zastaveno, odešel do Berlína. V Německu jej už od roku 1921 pojilo výjimečné přátelství s Hugo Stinnesem. Ten tenkrát získal 200.000 akcií Alpské hornické společnosti od firmy FIAT a společně s 50.000 akciemi patřícími C-ovi je vnesl do švýcarské Promontany. Stinnes však v roce 1924 zemřel a dva roky na to převzaly Alpine nově založené Vereinigte Stahlwerke. Na konci dvacátých let byl C. v držení akciové většiny Bayrische Motorenwerke (BMW) a marně usiloval o koncentrování německého automobilového průmyslu. V roce 1934 C. opustil národně-socialistické Německo a odjel do USA, kde byl dále činný jako finanční poradce velkých bank v rámci jejich evropských obchodů. Po druhé světové válce, kterou strávil ve Švýcarsku, dostal C. v Terstu italský azyl, ale až do své smrti v roce 1957 se už veřejně neangažoval, s výjimkou podpory Tita při vyjednávání půjčky ve Washingtonu bezprostředně po roce 1945.