ŽÁČEK, August

Ž. navštěvoval do roku 1905 gymnázium v Českých Budějovicích a poté studoval matematiku a fyziku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V roce 1910 obhájil dizertaci „O kapilárních jevech“. Další dva roky studoval na Univerzitě Göttingen u Simona, který se zabýval oscilacemi vzniklými světelným obloukem.
Dále se jako asistent Fyzikálního ústavu Karlovy univerzity v roce 1918 habilitoval „Studií o kondenzatorních kruzích Kondensatorenkreise“. Po vojenské službě, kterou absolvoval na novém vysílači na pražském Petříně, se roku 1921 stal mimořádným profesorem nově zřízené Katedry užité fyziky. V zimě 1921/22 pracoval jako praktikant ve švédském Lundu v laboratořích Karla Manne Georga Siegbahna, pozdějšího nositele Nobelovy ceny (1924). Od roku 1922 vyučoval Ž. konečně jako řádný profesor experimentální fyziky na Karlově univerzitě. V následujících letech se zabýval především vlastnostmi magnetronu, objevenými a popsanými v roce 1921 Albertem W. Hullem. Hull definoval magnetron jako elektronku, jejíž anodový proud je namísto mřížkového potenciálu řízen magnetickým polem. Na rozdíl od Hulla Ž. dokázal, že v oblasti kritické hodnoty magnetického pole v magnetronu dochází k velmi rychlé oscilaci pod vlivem periodického pohybu elektronů mezi katodou a anodou. Zjistil závislost vlnové délky této elektrické oscilace na parametrech magnetronu, která získala označení Ž-ova relace. Na použití tohoto objevu získal v roce 1924 československý a německý patent.
Roku 1931/32 vykonával Ž. úřad děkana Přírodovědné fakulty Karlovy univerzity. Po několikaletém uzavření českých vysokých škol během druhé světové války mohl opět začít přednášet až roku 1945, avšak jen nakrátko, protože byl v roce 1948 po převzetí moci komunisty suspendován a emeritován. Ž. byl před rokem 1939 členem Českoskovenské akademie věd a umění a Masarykovy akademie práce.