CODELLI, Anton

Anton III. C. byl posledním potomkem šlechtické rodiny, doložené v 16. století ve Slovinsku. Narodil se 23. března 1875 v Neapoli, když tam pobývali jeho rodiče. Titul inženýra získal v roce 1907 ve vídeňské pobočce Telefunken AG, se kterou spolupracoval také později. V roce 1898 obdržel svůj první patent na zapalovací systém automotorů, přičemž se pokoušel zkombinovat výhody tehdy známých systémů. V tom samém roce dovezl do Lublaně první automobil, „Benz Comfortable“. S „Daimler Viktoria“, modelem 1898, se v roce 1900 zúčastnil závodu v Salcburk – Vídeň a skončil třetí z celkem osmnácti závodníků.
C. se také v následujících letech zabýval vynálezy, hlavně v oblasti automobilů. Zkonstruoval planetové kolo, které bylo aktivováno také jako vnitřní brzda, v roce 1906 sestavil rotační motor s vnitřním spalováním, vynalezl vzdušné torpédo a nechal si patentovat miniaturní ledničku. Mimo v praxi použitelných vynálezů lze u C. najít také technické utopie, jako např. vzducholoď pro 20.000 cestujících.
Na přelomu století přispíval C. hojně také k rané radiotechnice. Kolem roku 1900 postavil ve spolupráci s fyzikem Albinem →Belarem v Lublani první radioaparát pro příjem časového signálu. Od roku 1907 do roku 1910 pracoval na radio-telegrafním spojení mezi loděmi rakouského válečného loďstva na Jadranu a velicím ústředím na pobřeží. Odtud bylo možné se telefonicky spojit s Vídní, takže centrální správa loďstva mohla být řízena z rakouského hlavního města. V roce 1911 dostal za úkol vytvořit rádiové spojení mezi Berlínem a německou kolonií v Africe (Togo). K tomu postavil v pralese tři kilometry dlouhou silnici, úzkorozchodnou dráhu, několik dílen, obytné a správní budovy, elektrárny s parními stroji o výkonu 1.000 koňských sil a radio-telegrafní stanici s devíti anténními věžemi vysokými 75 až 120 m. Se začátkem první světové války musela být na rozkaz z Berlína všechna zařízení zničena a C. byl internován. Po pobytech ve Francii a Švýcarsku se mohl vrátit do Lublaně až v roce 1920, ale velká část jeho etnografických sbírek z Toga byla ztracena.
Během práce v Africe se C. zabýval také filmem a v letech 1912 až 1914 investoval kolem 46.000 zlatých marek do projektů německého cestovatele a filmového režiséra Hanse Schomburga. Vzniklo tak více než 6.000 metrů dokumentárního a hraného filmu. C-ovy aktivity jako producenta a jeho spolupráce s filmem upadly v zapomnění.
Stále v souladu s dobou se C. od počátku 20. let 20. století zajímal o techniku televize. Snímací a přijímací část jeho systému spočívají na základech optické a elektromechanické techniky; elektronika se měla používat jen na bezdrátový přenos signálu. V letech 1928 až 1930 si svůj vynález nechal patentovat v nejméně jedenácti státech. V roce 1930 postavil také v Lublani prototyp vyrobený u Telefunken, o jeho vynález elektronické televize však stále ještě nebyl komerční zájem. Úspěšný nebyl ani pokus získat podporu amerického multimilionáře Morgana.
Třikrát ženatý C. neměl v rodinném životě štěstí. Jeho synové zemřeli za tragických okolností, takže rodina zůstala bez mužských potomků. Na konci druhé světové války emigroval do Švýcarska, kde zemřel 26. dubna 1954 a kde je také pochován.