NEGRELLI, Alois Ritter von Moldelbe

N. patří na základě svého přínosu v oblasti železničních, vodních i silničních staveb k nejvýznamnějším technikům své doby.
Jako sedmé dítě italského majitele dvora a statkáře Angela Michela N. a německé Tyrolky narozené v tehdy rakouských jižních Tyrolích vyrůstal N. dvojjazyčně, dostával nejdříve domácí vyučování, poté navštěvoval internát a od roku 1812 do roku 1817 klášterní školu Feltre, potom začal studovat na Akademii výtvarných umění v Benátkách a na univerzitách v Padově a Innsbrucku.
V roce 1819 nastoupil N. jako inženýrský praktikant do státních služeb u Provinčního ředitelství pro Tyrolsko a Vorarlbersko, nadále se však věnoval studiím v oblasti stavební techniky na Univerzitě Innsbruck a roku 1820 získal diplom inženýra u innsbruckého Státního stavebního ředitelství. Během své služby v Tyrolsku se zabýval měřeními i silničními a vodními stavbami, od roku 1826 pracoval ve Vorarlbersku na projektech vodních staveb, mimo jiné na regulaci Rýna.
Roku 1832 opustil N. rakouské státní služby a přijal dobře honorovanou nabídku ve Švýcarsku, kam byl povolán kantonem St. Gallen jako inspektor vodních a silničních staveb. Z mnoha staveb silnic a mostů, které N. během své osmileté činnosti ve Švýcarsku provedl, je nejznámější most Münsterbrücke přes řeku Limmat v Curychu. Na konci 30. let devatenáctého století, když se vrátil ze studijní cesty do Anglie, Francie a Belgie, na které si osvojil poznatky o aktuálním stavu železniční techniky, začal N. projektovat „Švýcarskou severní železnici“ z Curychu do Basileje a jiné švýcarské železniční tratě, které však byly realizovány teprve asi o deset let později.
N., který už mezitím v železnictví získal jméno, se roku 1840 vrátil do svého rodného Rakouska, protože zde byl zaměstnán u soukromé Severní železniční společnosti císaře Ferdinanda jako generální inspektor. Ve své funkci mohl během následujících dvou let částečně dokončit, částečně projektovat a částečně trasovat významné úseky Severní železnice. Rozdělení rakouských železnic na státní a soukromé dráhy vedlo v roce 1842 k povolání tehdy už uznávaného železničního odborníka N. do nové státní železniční služby, pročež byl nejprve uvolněn ze soukromé Severní železniční společnosti, později definitivně převzal vedení severních tras Státní železnice. V této funkci mohl do roku 1848 dokončit důležité úseky Olomouc – Praha, Praha – Podmokly a Brno – Česká Třebová. Současně vedl stavbu Švýcarské severní železnice.
Jeho krátká činnost jako sekčního šéfa železnic na Ministerstvu práce, během které se také rozhodující měrou zasadil o stavbu Semmeringské železnice, plánované Karlem rytířem von →Ghega, byla ukončena revolucí v roce 1848. Na konci roku 1848 byl poslán nejdříve jako státní komisař pro rekonstrukci zničené železnice do Lombardska-Benátska, roku 1849 byl N. jmenován předsedou tamního Vrchního stavebního úřadu, zodpovědným za veškeré vodní, silniční i železniční stavby. Byl mimo jiné předsedou mezinárodní Komise pro plavbu na řece Pádu a členem mezinárodní Komise pro stavbu italské centrální železnice. Roku 1855 byl jmenován předsedou Lombardsko-benátského ředitelství stavby železnic.
Na základě neshod, které se týkaly jeho vedení úřadu, byl N. zbaven svého místa a povolán zpět do Vídně, kde byl poslední roky svého života činný jako ministerský rada na vídeňském Ministerstvu obchodu a jako generální ředitel rakouských železnic.
Za N-ův nejvýznamnější počin je pokládán návrh Suezského průplavu. Už v roce 1846 byl N. povolán do Paříže, do nově zřízené Studijní společnosti pro plavbu Suezského průplavu. Po deset let pracoval na plánech provedení průplavu. Na konci roku 1855 podnikl s nově založenou Mezinárodní komisí pro Suezský průplav, která nahradila původní Studijní společnost, studijní cestu do Egypta. Roku 1856 byly jeho návrhy provedení bez plavebních komor jednomyslně přijaty. V roce 1857 byl jmenován generálním inspektorem pro stavbu průplavu, začátku stavby v roce 1859 se však již nedočkal.
N-ovo duševní autorství stavby Suezského průplavu zůstalo veřejnosti až do začátku 20. století neznámé. Průplav, postavený Francouzem Ferdinandem Lessepsem podle N-ových plánů, byl slavnostně otevřen roku 1869, jedenáct let po N-ově smrti, Lesseps byl oslavován jako jediný tvůrce. N-ovo jméno zůstalo beze zmínky. Teprve proces, který vedla jeho dcera na počátku 20. století, mu posmrtně uznání za jeho práci.
N. byl roku 1850 povýšen do rytířského stavu, sám si vybral přídomek „Moldelbe“, jako připomínku své činnosti v oblasti Vltavy (něm. Moldau) a Labe (něm. Elbe) u Prahy. Byl dvakrát ženatý: poprvé 1828 až 1840 s Amalií Pircker von Pirkenau a podruhé od roku 1847 Karolinou von Weiß-Starkenfels.